Většina lidí důvěřuje systému, protože nezná nic jiného, protože žije svou nepřenositelnou zkušenost. Přestože se dá poučit ze zkušenosti jiných a předků a nedělat znovu to, co se jim nepovedlo.
Proto ten systém lidé ve své většině stále podporují a tím ho i vyživují. Proto věci stále fungují. Najde se totiž dost ochotných, kteří to ještě drží a bez nichž by se to již dávno sesypalo.
Vláda ten systém nedrží, ta si jen může myslet, že ho drží a že se udrží (u moci) pomocí síly. Co je tou silou? Předně silové složky, paragrafy a technologie, obsazení všech složek moci. To vše zajišťuje celkem komfortní vládnutí.
Jenže na druhé straně je tu velká nedůvěra vůči vládě a ta svou neschopností (především) ji ještě posiluje. Svými „úspěšnými řešeními“ dále citelně zasahuje zejména ty, o něž se náš stávající společenský systém opírá. V důsledku toho se celý systém pomalu sype a vláda je čím dál chaotičtější. Proč? Zkusme si odpovědět poctivě na následující otázky.
Dá se život svázat do paragrafů? Papír snese všechno, můžeme zákony a předpisy hodně věcí zakázat či nařídit. Na složitosti právního systému mohou mnozí parazitovat a zneužívat ho. Život tím jde pouze přidusit, ale on si svou cestu ven najde.
Opravdu lze všechny kontrolovat a sledovat? Dnes to technologie umožňují, ale stále existují možnosti úniku (vypnout mobil, nemít „smart“ domácnost, nežít v plánovaném „smart city“, udržet si hotovost). Ale hlavně se z toho nepodělat, nezbláznit, nenechat se zotročit moderními technologiemi.
Musíme mít všechno pod kontrolou a vše řídit? Nemusíme, je to zatěžující, můžeme tomu nechat volný průběh, nemusíme se (a taky to tak děláme) zabývat vším. Záleží totiž na nás samých, čemu věnujeme energii a pozornost a co chceme (musíme?) mít pod kontrolou.
Můžeme beztrestně porušovat přírodní a fyzikální zákony? Ne, nemůžeme. Příroda se ustaluje do dynamické rovnováhy a platí to i pro člověka, který je její součástí. Lidé nestojí mimo ni a už vůbec ne nad ní. Jen se od ní více oddělili a ve své pýše si myslí, že ji nepotřebují, nebo že ji mohou drancovat donekonečna.
Můžeme porušit nepsanou společenskou smlouvu? Neměli bychom, ale můžeme. Avšak bude to mít následky, možná nedozírné. Rozhodně se změní atmosféra ve společnosti a nejspíš to povede k významným společenským změnám.
Můžeme úspěšně bez důvěry transformovat hospodářství, ekonomiku? Velmi těžko, to se vrátí jako bumerang. Pokud si zachováme demokracii a svobodné volby, následující vláda to opět změní. Toto zažíváme poslední dobou velmi často. Zvyšovat daně také nelze donekonečna. Bohatí optimalizují a chudší omezí spotřebu, případně utečou do šedé ekonomiky a reálný výběr bude nižší než plánovaný.
Dá se dlouhodobě žít na dluh a parazitovat na druhých? Kupodivu to zatím jde, ale nic netrvá věčně a už to drhne. Po mejdanu přichází kocovina.
Vypadá to, že i současný systém pomalu ztrácí podporu. To čerpání vody z potápějícího se Titaniku už je nad síly čerpačů, a i mnozí z nich se ohlížejí po záchranných člunech. Tohle je samozřejmě metafora.
Nicméně natvrdo: jak dlouho jsou schopni nadměrnou zátěž a stres snášet pracovníci (převážně tedy ženy) v sociálních službách, zdravotnictví, školství? Také v přetížených úřadovnách po celé zemi, zejména na sociálce, na poště? Jak dlouho ještě vydrží živnostníci a menší podnikatelé ve službách, v průmyslu, zemědělství? Jak dlouho je schopná ustát zásahy proti fyzice energetika včetně infrastruktury rozvodné sítě? Je možné pouštění žilou střední třídě, aniž by to nevyvolalo sociální napětí a ohrozilo dosavadní (byť narušený, ale v zásadě stále platný) sociální smír? Já si aspoň tyto otázky kladu, hledám na ně odpověď a snažím se uvědomovat si šíři problémů a jejich souvislosti.
Uvědomují si tyto souvislosti naši vládci? Jsou toho vůbec schopni? Řekl bych, že nejsou. Pokud ano, tak nevědí, co dělat. Protože to už dávno mohli udělat jinak, příp. přiznat chybu (nikdo přece není neomylný) a svou chybu napravit.
