Jsem už off-line?

Plní se mi přání být off-line? Nevím. Komplikuje mi to život nebo naopak usnadňuje? Jak v čem. Je to jinak doma a v práci.

Doma nám nyní nejde internet. Resp. jen krátce a je třeba často vypínat a zapínat modem. Nejspíš je nějak pošahaný (porouchaný). Takže buď koupit nový modem a nechat si ho zapojit ajťákem, nebo si ho pronajmout od poskytovatele, či vyměnit poskytovatele. Nevýhodu to má, že se nedostaneme doma k internetovému bankovnictví, výhodu, že si odpočinou naše oči a děláme jinou činnost, než že čučíme do počítače či hledáme něco v mobilu. Tak máme nevyžádaný detox.

V práci to mám jinak. Internet jde, ale druhý den nám nejde volat ven z pevných linek, přičemž zvenku se nám na ně dovolají. S velkou nadsázkou to lze přirovnat k domácímu vězení. Domácí vězeň zavřený v kanceláři, nemůže volat ven, zatímco dovnitř mohou volat všichni.

Celkově vnímám, že mi hovorů hodně ubylo. Jak privátních, tak služebních. A nejde jen o volání mobilem, též SMS a hlavně emailová komunikace. Ta se mi také smrskla. Nejen ta soukromá, ale k mému překvapení i ta pracovní. Možná jsem již připravován na život off-line. Až to přijde, budu mít trénink a nebude mi to vadit.

Chci mít právo být off-line, resp. nechci mít povinnost být pořád online. Jenže být totálně off-line je něco jiného. Zatím je to v pohodě, jsem jen částečně omezen a to, že nedrnčí telefon a nepípají emaily je v podstatě úlevné. Asi platí: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když tak často člověk nevolá, ozývá se více ticho.

Nejspíš je to tím, že většina lidí odešla na ty rychlé a zběsilé sociální sítě a další komunikační aplikace. No a já stojím mimo, takže vlastně opodál, a tak nějak jsem byl vyobcován z komunity, protože jsem zůstal v „pravěku“. Nějakej e-mail? Nějakej hovor mobilem? To už dneska nefrčí, vrať se do hrobu!

Co se dá dělat? Vrhnout se na sítě, komentovat, lajkovat, sdílet? Proč? Nevím, neumím odpovědět, proč bych to dělal. Najdu odpověď spíš na otázku „chci to udělat?“ A odpovídám nechci. Chybí touha, chybí motiv. Navíc to „ticho“ (tj. nedrnčení telefonů, nepípání emailů aj.) mi vyhovuje.

A tím nekonáním v téhle oblasti jsem se vyobcoval vlastně sám.

Ale stejně je to zajímavé, co se mi děje. Je to situace, která mě přiměje změnit některé věci v životě. Vypadá to na nové poskytovatele služeb jak doma, tak v práci. Vesmír mě na to připravil. Člověk, s níž jsem spolupracoval dříve v oblasti vodoměrů, přešel k poskytovateli internetových služeb, před nějakým časem se ozval, zašli jsme na kafe a já to pak pustil k vodě. To, co se mi děje, mi ho připomnělo a já zvedl telefon a zavolal mu. Z mobilu, protože z pevné to nejde.

Takže za to životu děkuju, protože ten to dokáže zařídit tak, že se nakonec rozhoupáte a vykonáte změnu.  

Stejně se nejraději bavím s lidmi napřímo, tváří v tvář a dívám se, zda ještě mají jiskru v oku. S těmi se bavím nejradši. Ale potkávám i lidi s pohledem vyhaslým. Je mi jich líto a přemýšlím, jestli najdou nějaký způsob, jak svou jiskru v oku opět zažehnout.