Dějiny jsou plné panovníků, kteří se postupně střídali a ve své většině se historicky znemožnili. Někteří na tom trůnu seděli (či sedí) po několik generací, jiní vládli krátce.
Byly doby, kdy panovníci padli v bitvách, byli otráveni, popraveni, podlehli nemoci. Historie si některých všímala více, jiných méně. Všichni se do nich nějak zapsali a pokud zvítězili, dějiny je zvěčnily, neboť dějiny (jak známo) píší vítězové.
Opusťme monarchy a podívejme se na vlády u nás, v době polistopadové. Poté, co se povedlo historicky znemožnit komunistům, nastoupilo u nás nejprve OF a následně nás v letech 1992 až 1998 ovládla Klausova ODS, kterou v roce 1998 vystřídala u moci Zemanova ČSSD, aby se také historicky znemožnila. Ale nešlo to tak rychle, socialisti si užili ještě pár vládních angažmá, přerušené Topolánkovou a později Nečasovou vládou a na krátký čas i úřednickými vládami.
Pak přišel na řadu Andrej Babiš, nejdřív jako ministr financí v Sobotkově vládě, následně jako premiér. Trvalo to chvilku déle, ale nakonec se také znemožnil. Doba Covidová k tomu přispěla. V posledních volbách utrpěl „nevýhru“. Uznal, že vládu nesestaví, vyhnuli jsme se tak blamáži dvou pokusů o sestavení (Babišovy) vlády a jako dárek k Vánocům jsme dostali Fialovu pěti-koaliční vládu.
Ta vládne pár měsíců a rychlost, jak se historicky znemožňuje, je neuvěřitelná. Dokonce je z její „práce“ a dosavadních výsledků, rozčarována i část jejich voličů a příznivců. Co je tou změnou?
Žijeme v rozpočtovém provizoriu, protože vláda odmítla rozpočet připravovaný minulou vládou a připravila svůj vlastní rozpočet. To se dá pochopit. Prioritou vlády se staly dva zákony, na kterých „krvácela“ a které se přirozeně nelíbí opozici a dost lidem. Je to korespondenční hlasování a zejména pandemický zákon.
Zákon, který přivádí lidi do varu a do ulic a který odmítl Senát. Přesto se vláda rozhodla veto Senátu přehlasovat a zákon na sílu (pěti-koalice) ve stavu legislativní nouze protlačila sněmovnou. Proč?
Proč nestačilo jen prodloužit platnost zákona, který končí? Proč se projednával v (zneužitém) nouzovém režimu, když epidemie ustupuje a bude zapotřebí (i dle vlády) až na podzim? Je tam snad nějaké čertovo kopýtko?
Podle mnohých právníků a občanů je. Je to sice zákon ušitý na pandemii, ale jde (podle mého) hlavně o rozšíření pravomocí vlády, resp. tří ministrů, kteří v případě jeho vyhlášení získají pravomoci jako při výjimečném stavu. Takže po vzoru Kanady se tady vláda připravuje na stanné právo? A potřebuje ho posvětit zákonem? Proti části (či dokonce většině) vlastních občanů? Takže je to ve skutečnosti spíše takový „pendrekový“ zákon, nebo snad ne?
Vláda podporující globalizaci (a globalisty podporovaná) se o občany země nezajímá. Slyšeli jsme snad něco o tom, jak chce řešit energetickou krizi, inflaci a na ní navázané zdražování? Slyšeli jsme, že Green Deal je příležitost, od Pirátů zaznělo, že nepotřebujeme ruský plyn, že dokonce nepotřebujeme vyrábět elektřinu, že ji můžeme dovézt. Proti předraženým emisním povolenkám se nepostavíme, neodpustíme třeba DPH na energie, pohonné hmoty, nepodpoříme náš průmysl, zemědělství a naše lidi. Pardon, „žebračenky“ alias příspěvek na bydlení vláda schválila.
Dostavíme Dukovany? Fakt pochybuju. Nic moc jsem od této vlády neočekával. Nikoho z nich jsem nevolil, tak ani nemohu být zklamán. Ale žiju tady a výsledky práce vlády mne samozřejmě ovlivňují. Snažím se na všem hledat pozitiva. I na této vládě je najdu.
Vláda (asi pod tlakem) rozvolnila opatření proti Covidu, což osobně vítám. Pak platí „podle činů poznáte je“. Ty činy jako schválený kontroverzní pandemický zákon, další utahování šroubů, kontrola, cenzura, digitalizace, se mohou zdát „zlé“, ale jak se říká „všechno zlé je k něčemu dobré“. Dobré je to, že se odhaluje pokrytectví, přetvářka, manipulace, lži, dvojí metr, strach doprovázený agresí a čím dál víc lidí nachází odvahu postavit se za sebe, bránit svobodu, hledat pravdu, pochybovat o zprávách z médií, nedůvěřovat některým autoritám, zvláště politikům, úředníkům a novinářům.
Babišovu vládu jsem nemusel a byl jsem rád, že skončila a celkem jsem očekával určité zklidnění situace s klidným premiérem v čele. Asi jsem se mýlil, tu avizovanou změnu dle mého vystihují rčení: "z bláta do louže" a "z deště pod okap".
Také se říká, že „cesta do ráje je dlážděná peklem“. Tak nevím, je už peklo tady, právě jím procházíme, čekáme v předpeklí, nebo už jsme prošli a jsme z toho pekelného zážitku stále ještě otřeseni?
Možná jak kdo, někdo se mu i vyhne. Ono to „peklo“ si hlavně nosíme v hlavě a „ráj“ v srdci.
