Je soběstačnost problematická?

Děláte správnou věc, pěstujete si ovoce a zeleninu, zavařujete okurky, plníte mrazáky, cukety zpracováváte snad na sto způsobů, sušených bylinek na čaje máte také dost. 

Za prvé vás to baví. Zkrátka to rýpání v hlíně, to pozorování, jak to všechno roste a zraje, to napětí, zda to dozraje, kolik toho bude a jak to bude chutnat. A co se urodí víc a co míň anebo vůbec. A fyzická práce na čerstvém vzduchu prospívá tělu a v případě, že je radostná, tak i duši.

Celkem stabilně se urodí cibule, většinou jsou i jahody a rybíz, ikdyž jahod je občas víc, občas míň. Letos jich bylo o něco míň. Cukety. Už jsme se naučily dát jen dvě rostlinky a stejně je jich pěkná úroda, kterou nestačíme zpracovávat a musíme i něco rozdat. Slušná je i dýně hokaido. Pak tu jsou okurky nakládačky a červená řepa. Letos bylo okurek moc, ale řepa se nevydařila. Za to pórku je letos dost.

Snad poprvé nám dozrály švestky, také nějaká broskev byla a moc jablek, bohužel dost malých. Přesto jsme do moštárny dali ke zpracování 47 kg našich jablek. Mošt jsme museli rozvést k příbuzným, jinak by se zkazil.

Brambory nedáváme, nicméně na chatě jsem nevyhodil staré brambory na kompost, ale zasadil a překvapivě jsem sklidil asi bedýnku docela slušných brambor.

Letos jsme měli tak akorát hrachu, tak akorát rajčat, moc paprik, mrkve a pórku. Problém v té soběstačnosti je nejvíc v tom, že je to záležitost sezónní, tj. najednou v krátkém čase toho máte hodně až nevíte, co s tím. Musíte část rozdat.

A i tady je kámen úrazu. Zeptáte se příbuzných, kamarádů a oni si to ani nechtějí vzít (navíc zadarmo). Už si to třeba koupili jinde, přitom vědí, že zahradničíte a stačilo by se zeptat na přebytky. Ani vlastní děti se nezeptají, zda třeba nemáme jahody navíc. Když jim je doneseme, pak mají radost, ale že by si sami došli?

Kdyby nás to mělo živit, asi bychom museli mít nějakou aplikaci či co. Fakt nevím. Čerstvou zeleninu si dopřejeme, ale stejně je jí nejvíc mražené. Nějaká jablka jsme snědli čerstvá, dost jich skončilo ve štrůdlu, ale stejně nejvíc jich je v moštu.

Máte toho sice hodně, ale nestíháte to zpracovat a sníst. Zavaříte třeba 40 sklenic okurek, další rok okurky ani nepěstujete, přesto máte ve sklepě ještě desítky sklenic z minulých let. Prostě nestíháte. Kdyby byl hlad, možná, že byste jich snědli víc. Pokud by šla elektrika (nevytekl mrazák) a mohli byste vařit, pak z vlastních zásob byste mohli zpracovat mraženou mrkev, hrášek a pórek a k tomu přikusovat kyselé okurky. Možná by se našla i mražená dýně (na polívku), nějaký ten rybíz, maliny (také jsme sbírali houby a borůvky), zapíjeli byste to moštem nebo mátovým čajem.

Jistě máme i těstoviny, rýži, nějaké rybičky, konzervy, v mrazáku kromě moštu a mrkve i nějaké maso se najde. Ikdyby se teď jídlo nedalo koupit, tak nějakou dobu vydržíme.

Horší je to se soběstačností energetickou. Ve městě (v paneláku) vůbec, závislost na plynu (topení, vaření) a samozřejmě elektrice, vodě z kohoutku. Dalo by se chvíli vařit na kempingovém vařiči, přitápět si přímotopem a pít vodu z kanystru, svítit baterkou a svíčkami.

Na chatě by se dalo chvíli čerpat vodu i bez proudu z expančky, příp. ze studny pomocí nádoby a prádelní šňůry, nebo brát vodu z potoka a filtrovat ji přes živočišné uhlí. Svítit petrolejkou, topit z propan butanové lahve a snad i dřevem v krbovkách, pokud bude komín (přislíben, ale ještě tomu něco chybí). Na záchod se může do kadibudky.

Šikovné ruce by mohly vyrobit kurník, oplotit kousek místa pro slepičky a zajistit si vajíčka. Jenže to byste tam museli být pořád, nejen v létě a o víkendech. To se dá realizovat v důchodu, ale ten zatím nehrozí. Anebo změnou obživy. K tomu musíte najít další spolupracovníky, kteří udělají to, co neumíte, nebo se vám do toho nechce. Anebo se naučíte to, do čeho se vám tak nechce a neumíte to. Jde o to, že to, co vypěstujete či vytvoříte, se musíte naučit nějak prodat, aby vás to uživilo.

Ano, můžete žít skromně a přitom šťastně, relativně soběstačně, nezávisle a svobodně. Nicméně úplná nezávislost a soběstačnost neexistuje, zvláště nežijete-li sám. Důležitá je ale spolupráce, každý z lidí něco umí, něco, co může nabídnout druhým. Nějaká komunita už může být více méně soběstačná a nezávislá.

Ale k tomu nás ještě nic nedotlačilo, když vidíte ty zahrady u domů (a to i na venkově). Ale o tom třeba příště.