Jakou bych si přál EU?

Jinou! Už se nechci vracet k demonstraci. Ti velcí se chovají nadřazeně. Rusové vůči svým bývalým svazovým republikám a bývalým satelitům, USA vůči EU a taky vůči Rusku.

Německo vůči postkomunistickým malým státům v EU. Ti „ponižovaní“ to většinou špatně snáší. Držme se Evropy, kterou čekají dost krušné časy, pokud se něco významně nezmění.

Co většinové hlasování v EU? Proč ne, ale musí k tomu být předpoklady, že to nebude někoho zvýhodňovat na úkor jiného. Dohodnout se v 27 (jestli to počítám správně) je těžké a většinou jde o bezzubý kompromis.

Podmínkou takového kroku by mělo být zrušení byrokratické Evropské komise, (pseudo)parlamentu a důsledná regionalizace EU na rovnocenné regiony např. Západ, Sever, Jih a Východ, které mají přeci jen mezi sebou více společného než Finsko s Řeckem, Španělsko s Pobaltím apod. Toto rozmělnění a debyrokratizace by (dle mého) učinilo EU silnější než kdy předtím.

Národní státy by úžeji spolupracovaly se svými sousedy v regionu, tím by jejich role na jednu stranu posílila a zároveň by oslabila, protože region by měl vystupovat v centru jednotně. Řídící a obslužnou jednotkou by byla Rada regionů EU, kde už by se mohlo hlasovat většinově. Regiony nemusí být jen čtyři, možná pět, šest nebo sedm by bylo lepší. Ale víc asi ne.

Nejvíc kompetencí by zůstalo dole, co nejblíž k lidem. Tam by se odehrávalo aspoň 60 % legislativy a regulace a byla by tak na 10% úrovni té současné. V příslušném regionu EU by bylo např. 30 % kompetencí a tam by se řešilo, co je lokálním územím (národním státům?) v rámci regionu společné a co se už nedá moc řešit na lokální (národní) úrovni, nebo co je výhodnější řešit na regionální úrovni.

Na té nejvyšší centrální úrovni už by bylo kompetencí tak 10 % a hlavně ty, které jsou společné a nadregionální, především v oblasti mezinárodní diplomacie a tam by měl být silný mandát. To by zajistilo přirozenou, národní a kulturní rozmanitost, což je na Evropě to nejcennější. Diverzita je podmínkou robustnosti, stability, spolupráce a rovnováhy. Naopak unifikace, centralizace a byrokratická buzerace jde proti tomu a vytváří nestabilitu, a hlavně odpor těch, kteří se cítí být centrálními rozhodnutími poškozeni. Nehledě na to, že byrokracie je nepružná, nedokáže věci řešit, když je potřeba a místo řešení příčin, řeší důsledky a vytváří další řetěz problémů, zvláště když nerespektuje ani přírodní zákony.

A co měna? Proč ne rovnou tři vzájemně provázané měny? Centrální, regionální a lokální. Hlavně začít od nuly, tj. bez dluhů, pokud možno. Výše můj vlhký sen o EU, které bych bez výhrad fandil.

Bohužel dnes je to tak, že nevolená byrokratická komise strká nos do všeho, což není dobře. Navíc to lokálním politikům přináší výmluvy: my to nemůžeme udělat, protože EU, musíme počkat až co EU, to není naše vina, chyba, ale EU, to víte, chce to EU …. Jak je reprezentativní Europarlament? To je instituce sama pro sebe. Dělá to na mě dojem, že volení zástupci ze všech zemí dělají jen křoví Komisi, tedy tzv. vládě EU.

Šťastný občan je ten, kterému se byrokrat neplete do života a nechá ho žít. Taková EU by asi vyhovovala i svobodomyslným lidem.

Evropa by mohla být jedničkou, mohla by úplně změnit směr, transformovat svou ekonomiku, energetiku, mohla by zajistit výrobu potřebného, trvanlivého zboží šitého na míru a s tím souvisejících služeb. Asi by nešlo všechny lidi zaměstnat, ale mohl by se jim dát něco jako universální základní příjem. Většina lidí by najednou měla volný čas pro sebe a zabývala by se tím, co ji baví. Je lepší skládat básničky než vymýšlet zbytečné předpisy, které lidem škodí. Lidé by si mohli vzájemně pomáhat, vyměňovat si služby, výrobky, umění. Je lepší mít čas hrát si s dětmi, mít čas na staré rodiče, na přátele. To je návrat k lidství.  

Předpokladem k tomu je žití v míru se všemi okolo, vzájemná spolupráce, nepoškozování přírody a krajiny. Tolerance jiných názorů, i protichůdných. Takový souboj (na život a na smrt) typu Sparta vs. Slavia vede právě na smrt a s životem moc společného nemá. Jsme Česko a měli bychom být sebe-vědomé Česko, a to jsme dávno ztratili a ještě nenalezli (nebo už zase ztrácíme). Bohužel s vládou, která nám slibovala, jak si nás budou v EU teď považovat a zatím to vypadá ne na páté kolo u vozu, ale na onuci, s níž si každý vytře …, nám žádné sebe-vědomí opravdu nehrozí.   

Vlastenectví je o tom milovat svou zemi, svůj národ, svůj společný jazyk. Není to o tom nenávidět jiné národy. Státní režimy a vlády potřebují lidi, nejlépe poslušné lidi. Lidi ovšem vlády ve skutečnosti nepotřebují. Nejlíp to zjistíme, až vlády v blackoutu ztratí svou moc ovládat. Venkov to ví už dávno, ten se už léta tomu, co přichází z Prahy (potažmo z Bruselu), diví. V případě kolapsu na tom budou nejlíp horalé, žijící v drsných a skromných podmínkách.