Jak se osvobodit?

Je to sice poměrně jednoduché, ale díky doslova zažraným návykům strašně složité. Návody existují, každý však jde svojí cestou, a ne všechny přístupy mu mohou vyhovovat, nebo je ani nezkusí, případně pořád hledá a zkouší nové.

Na internetu najdete mnohé rady, kouči, terapeuty, ezoteriky, psychology apod. se to jen hemží, a tak můžete najít mnohé, někdy nesmyslné, ale i smysluplné poučky a rady. Obvykle bývají v několika bodech s popisky. Tak jsem si sestavil body, které (zpětným pohledem) pomohly k osvobození mne.

Nutno ještě podotknout, že ze systému (matrixu), na kterém jsme všichni nějak závislí, se uniknout moc nedá. V zásadě mu uniknete pouze smrtí, velmi omezeně s ním přijdete do styku jako poustevník, nebo bezdomovec.

Ale pokud máte rodinu, přátele a potřebujete si vydělávat nějakou prací na obživu pro sebe a své blízké, uniknout nemůžete. Můžete ale omezit manipulaci, především podprahovou reklamní a zpravodajskou, také si zajistit aspoň částečnou soběstačnost a nezávislost.

K těm bodům, které pomohly mně.

1. Jediná jistota je smrt

Každý jednou zemře, otázka je jen kdy a jak. Je pravděpodobné (někdo to ví, někdo tomu věří, jiný to odmítá), že naše vědomí (duše) odejde do jiné dimenze. Jinými slovy, že smrt není konečná (tedy fyzická smrt těla je), ale že vědomí (duše) bude nějakým způsobem pokračovat, třeba se zrodí znovu. S tím můžeme samozřejmě polemizovat, nesouhlasit, věřit tomu, či ne. V každém případě platí, že v tomto fyzickém světě zemřeme, ať se po tom děje, co chce.    

2. Do hrobu si nic nevezmu

Při odchodu na „onen svět“ tady vše zanechám pro své potomky či pro toho, koho jsem určil v závěti. Pozůstalí s majetkem nějak naloží a nemusí to být podle mých představ, to již neovlivním. Tak nemá smysl na něčem lpět (materiálně).

3. Nikoho nezajímám

Zdá se to být lživé tvrzení, přece se o mě zajímá má žena, rodina, přátelé, kolegové v práci, ... Jenže většina těch zájmů je v duchu zajímá mne, protože je to v nějakém mém zájmu. Když si toto uvědomím, osvobodím se. Nemusím se přetvařovat, nemusím se ponižovat, mohu být upřímný a být sám sebou. Když se to někomu nelíbí, jeho problém. Dá se na to použít i známé „sejde z očí, sejde z mysli“.

4. Pomocnou ruku najdu na konci své paže

Ať se mi to líbí nebo ne, musím se naučit spolehnout se sám na sebe, na své dovednosti, komunikační schopnosti, na svůj instinkt. Samozřejmě ne vše dovedu, tak si musím umět najít jinou pomoc, třeba zaplatit toho, kdo to umí. Výhodou je, když funguje láska a vzájemnost v širší rodině, nebo když máte spolehlivé přátele.

5. Jak žiji, si rozhoduji sám

Pokud mne něco trápí, jen já to mohu změnit. Mohu věci přijmout, jak jsou, ale také mohu odejít, z práce, z nefunkčního vztahu. Sám se totiž rozhoduji, čemu v životě věnuji pozornost a energii, zda radosti či trápení, zda lásce či strachu. Zda žít přítomností, nebo se trápit minulostí, či mít strach z budoucnosti. A patří sem i na co (a zda vůbec) se dívám na TV, zda a jak jsem/nejsem aktivní na internetu a co si koupím.

6. Životní role hraju s radostí

Každý hrajeme své role. Většinu z nich nám dají pozůstalí na parte: manžel, otec, bratr, syn, švagr, strýc, bratranec (to jsou tedy mé současné role v širší rodině). Také hraju další role: pracovník, malý šéf, komunikátor, zahrádkář, soused, uklízeč, rekreační sportovec, čtenář, divák, pozorovatel, bloger. Když tuto životní hru hrajete s nadhledem a radostí, je váš život spokojený.

7. Nic neočekávám, proto nemohu být zklamán

Už u Járy Cimrmana se projevilo, že jeho dílo se neslo ve střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání.  S tímto přístupem mne nemůže nikdo zklamat, ledaže by mne naopak příjemně překvapil.

8.  Láska, humor, smích a pohyb patří mezi mé přátele

Bez nich by asi nešlo dosáhnout životní spokojenosti, štěstí, pozitivního náhledu na svět. Souvisí s tím i psychická pohoda, imunita a zdraví.

9. Přijímám zodpovědnost za život

Nehroutím se z nezdarů, nelituji, problémy přijímám jako životní lekce a výzvy. Snažím se je nějak řešit, když to nejde takto, půjde to třeba jinak. Nehledám viníka ve druhých a neobviňuji ani sebe (rozhodně ne dlouho), za chybu se omluvím. Umím poprosit, požádat o pomoc, požádat o odpuštění, odpustit a poděkovat.

10. Netlačím na pilu a občas nechám věcem volný průběh

Nemá smysl lámat věci přes koleno, něco si vynucovat. To zpravidla přináší odpor. Někdy se věci vyřeší jaksi samy od sebe, někdy vyšumí, nebo se vám neustále vrací, dokud je nevyřešíte (zpravidla vás okolnosti donutí zkusit zvolit jiný přístup, než je ten, který dosud nefungoval).

Závěrem: svobody si vážím a vím, že tu vnitřní svobodu mi nikdo nemůže vzít. Svobodu lze prožívat i v nesvobodném světě. Je to těžší, vyžaduje to větší odvahu, příp. přetvářku, přizpůsobivost – naoko tleskám, ale myslím si svoje (strategie přežití v drsné totalitě). Ale tu přetvářku už považuji za své vlastní omezování svobody. Egoističtí vládci svobodu v lásce nemají, svobodomyslní lidé jsou neposlušní, není snadné z nich udělat otroky. Nejlepší otrok je ten, který si myslí, že je svobodný. Příkladem může být řidič osobního vozu v centru Prahy, který řeší zácpy, problémy s parkováním, objížďky a jednosměrky, vedro, chodce, příp. drobné kolize, ... Pěšák toto neřeší, dostane se téměř všude, občas i rychleji. Kdo z nich si víc užije svobody a nezávislosti?

Svoboda nejlíp funguje v rozmanitosti např. názorů. Rozmanitost (diverzita) je vlastní přírodě. Ta funguje dokonale a ustaluje se do rovnováhy, a přitom je stále v pohybu. Jen lidská společnost tápe, protože si vymýšlí nepřirozené nesmysly.