Kolega Pavel Vrba mně připomněl příběh ze života s naší fenou, který spadá do rubriky „to nevymyslíš“. Máme fenku japonské rasy shiba inu, která je výrazem podobná lišce.
Manželka nejprve naléhala a já dva roky odolával. Zkoušel jsem to místo psa se třetím děckem. Ale to neprošlo, neboť žena postupovala ze zajištěné obrany (antikoncepce) a tak mohla neustále vymýšlet rafinované útoky a přibrala si posily (děti). A tak jsem nakonec podlehl a psa povolil. A na jaře 2007 jsme si roztomilé zrzavé štěňátko „jakolišky“ přivezli domů.
Na psa v rodině jsem si zvykl a mám ji docela rád, byť jsem poslední v pořadí. Dá se s ní chodit na dlouhé procházky, se psy se moc nekamarádí, jinak je celkem klidná a delší čas dokáže prospat. Panička ji samozřejmě miluje nejvíc, ale do postele ji nepouští. Avšak na zemi u postele na manželčině straně stráví pes kolikrát větší část noci.
Přesto výjimka nastala a fenka strávila v manželčině posteli pár dní. Před čtyřmi lety z ničeho nic byla apatická a museli jsme ji snášet i ze schodů. To bylo ve středu. Tenkrát jsem učil na tři čtvrtě úvazku a měl čtvrtky volné. Shodou okolností měl ten den přijet syn ze školy z Hradce domů, resp. vlakem do Lysé n. L., a protože mu nejel autobus, měl jsem v plánu pro něj dojet. Večer jsem měl jít na zasedání Zastupitelstva, neboť jsem byl tenkrát právě v tom jednom volebním období zastupitelem. Vše krásně naplánováno, jenže doma apatická fena a také starostlivá dcera, která ten den neměla školu. A panička samozřejmě volala, co „liška“? A hnala nás k veterináři.
V našem městě měl až odpoledne a tak jsme se rozhodli dojet na novou kliniku do nedaleké obce. Veterinářka ji vyšetřila, oznámila nám, že bude muset na operaci a budou jí muset vzít dělohu. Tak jsme strávili dvě hodiny na kapačkách, já pak měl jet pro syna k vlaku, pak na Zastupitelstvo a žena od 19 hod. s fenkou na operaci. Tak jsme byli domluveni.
Jenže zase do toho hodily vidle České dráhy. Blížil jsem se k nádraží a tam spousta autobusů. Mé podezření, že jde o náhradní dopravu, se záhy potvrdilo. Také tušení, že rychlík z Hradce byl v Nymburce odkloněn přes Poříčany, se ukázalo jako pravdivé. A tak jsem zavolal synovi: „kde seš?“. „Už jedu z Nymburka, za chvíli jsem v Lysý“. „To nebudeš, poslali vás odklonem přes Poříčany“. „Koukám, že je to tady takový divný, právě projíždíme nádražím … Český Brod“. „Vystup v Praze-Libni“, jedu do Prahy, ale budeš tam muset na mě chvíli počkat“.
Pak jsem ještě zavolal kolegovi, že Zastupitelstvo opravdu nestíhám a manželce, že snad dorazíme se synem před sedmou, naložíme psa a hurá na operaci. Tohle už vyšlo. Odevzdali jsme psa, dojeli se domů najíst, umýt. Asi v jedenáct v noci veterinářka volala, že vše je v pořádku, že se pacientka probudila, ale že strašně vyje a kňučí, jestli můžeme přijet. Tak jsme ovázanou pacientku s límcem přivezli domů, žena ji ustlala ve své posteli, vzala si v pátek dovolenou a věnovala se psí rehabilitaci. A já po bláznivém dnu si rád odpočinul v práci.
Naše „liška“ si ještě užila domácí pooperační péči, pomalu se zotavila a začala být jako dřív, ovšem bez té dělohy. Tak snad nám ještě nějaký čas vydrží.
