Jak mě admini doběhli, aneb díky za Běh naděje

Moc rád chodím pěšky a moc rád jezdím na kole. Neběhám. Nějak mě to nevzalo. Zkrátka jsem v tom nenašel zalíbení a dělat něco jen pro to, že to dělají ostatní a že je to zrovna v kursu, z toho už jsem dávno vyrostl.

Občas dobíhám autobus, proběhnu se okolo tělocvičny při cvičení, při rozcvičce na dětském táboře, ale běhat pravidelně a ještě s „počítadlem“ v mobilu mi přijde z mého pohledu poněkud „uhozené“. A tak kilometry převážně nachodím, najezdím na kole a naplavu. Avšak kilometry si neeviduju.

Rád dělám hlavně to, do čeho se nenutím. Jsem zvyklý chodit, nepotřebuji hůlky ani se honit za „keškou“. Jen tak, někdy má ta cesta určitý cíl, jindy je to jen procházka. Nejsou pro mne důležité kilometry a čas, ale setkání. Tu s lidmi, se stromy, s ptáky, s vodou…

Při jedné májové procházce po okolí se mi v hlavě začal rodit příběh. Nezapudil jsem ho a doma hodil základy příběhu na papír. Pak sedl k počítači a napsal docela drsnou povídku. Nějak se mi vše propojilo a vzniklo cosi, co jsem plánoval použít do letní povídky. Nicméně pak si admini vymysleli něco jiného a doběhli tak asi nejen mě.

Charitativní běh je dobrá myšlenka. Vzpomínáte ještě na Běh Terryho Foxe (BTF)? Už se tady několik let neběhá, protože zvítězila ziskuchtivost. BTF se stal značkou a majitelé značky rozhodli, že se za ni bude platit. Jako náhrada se u nás zrodil Běh naděje. A tak náš místní Sokol ve spolupráci s městem a skauty pořádá každoročně Běh naděje (předtím pořádal BTF). Dnes jsem pořadatel a tak hlavně moderuji a startuji. Ale párkrát jsem i běžel. A dokonce o tom napsal své pocity do místního Zpravodaje a tak si tady svůj běh z roku 2005 dovolím publikovat.

Běh Terryho Foxe: Co ty na to? (aneb zpověď účastníka)

Je sobota ráno, 4. června 2005, vstáváš, koukneš z okna a vidíš, že je zataženo: no klasika, řekneš si, v Benátkách se běží „Terry Fox“ a kamarádi vodáci ze Zlína jedou Sázavu z Týnce do Pikovic. Ještě včera sis v pozdním odpoledni zajel na kole na Lhotu a vykoupal se a dnes se ti do toho počasí ani nechce.

Nakonec vyrazíš i se synem (8), obléknete se tak, abyste případně i mohli běžet. Cha cha, kdy jsi naposled běhal? Dokážeš si vůbec vzpomenout? Jako plavec v kolínských borkách při suchém tréninku (pravidelně 1x týdně nejméně 50 min v kuse). Ale kolik ti tehdy bylo? Asi patnáct. Pak ještě na vysoké párkrát v Kunratickém lese… Ovšem za posledních 15 až 20 let by se tvé běhy daly spočítat na prstech jedné ruky (možná i dvou, ale to si fandíš).

Takto uvažuješ cestou na zámek, kde potkáváš kamarády a známé, organizátory i běžce. Ptají se tě, jestli poběžíš, nevíš, zda to máš risknout, také synkovi se nechce a pak tě požádají, abys hlídal na trati (asi tak v necelé třetině). Ještě než odejdeš i se synem na určené stanoviště, přispěješ do kasiček obnosem, za který bys pořídil slušnou večeři v restauraci, nebo bys dojel autem do Kolína a zpět, případně by sis dopřál lahvinku ale opravdu kvalitního červeného. No, moc sis toho neodřekl, ale alespoň trochu si přispěl na boj proti rakovině, s níž se setkáváš i u svých příbuzných a známých. A to hřeje (u srdce).

Jdeš na stanoviště, začíná pršet, za chvíli se startuje. Navlíkneš klukovi tričko s logem BTF a rozhodnete se, že přeci jen poběžíte, alespoň ty dvě třetiny trati. Za chvíli kolem tebe proběhnou sportovci a další nadšenci, za nimi ti mizí i tvůj syn. Jdeš na to! Rozbíháš se, nesmím to přepálit, říkáš si a volným tempem běžíš. Za chvíli doháníš i některé skupinky před sebou, dohonit o 33 let mladšího synka ti ovšem nohy a plíce již nedovolují. Snažíš se pořád běžet, kolem stadionu to ještě jde, ale hlavňák je krize, po indiánském vzoru tedy zvolíš chůzi a v bráně přinutíš nohy k běhu. Těžce a šťastně probíháš cílem.

Překonal jsi sám sebe, po tolika letech běžet skoro 2 km v kuse je výkon. Jsi spokojen, dýcháš, žiješ a ani tě nic nebolí. Líbilo se ti to, takže příště to zkusíš zas. A co Ty, čtenáři? Také jsi běžel, nebo se k nám přidáš příště?

A příště zveřejním svou drsnou povídku o Tereze, nešťastné matce.