Jak končí iluze?

Iluze končí tak, že se změní v deziluzi. Řekl bych, že jsme svědky konce iluzí. Končí sice jedna za druhou, ale málokdo to vidí. Nebo spíš je to tak, že většina chce, aby iluze neskončila.

Iluze očkovací tečky fakticky skončila, jenže se ji nikomu nechce ukončit. Příliš se do toho investovalo, úsilí, důvěry, naděje, peněz, propagace. Jedněm se nechce opouštět zlatý důl, televizní slávu a druzí bez této iluze propadají beznaději a upínají se k iluzi další dávky.

Jiní iluzi sice dávno prokoukli, ale musí hledat cestu, jak by se tím protloukli, pokud budou trvat na svém a na žádné tečkování nepřistoupí. Tato cesta je trnitá, nepohodlná, ale ve svém důsledku posilující, protože, co tě nezabije, to tě posílí.

Také skončila iluze strašení Babišem a Zemanem, tedy ta, jak budou společně komplikovat předání vlády a hle vše proběhlo naprosto v klidu. Když Babiš pochopil, že nemá partnery k sestavení svého kabinetu, oznámil konec, podal demisi a čekal na jmenování nové vlády.

Ani prezident se nestavěl na zadní, sehrál své divadýlko v akváriu, zejména proto, aby ukázal, kdo jsou noví vládní adepti a jak jsou na vládní angažmá připraveni.

Nyní si budeme vykračovat k další ztrátě iluzí. Další deziluzi. Kolik deziluzí musíme jeden každý prožít, abychom si uvědomili, že zkrátka žijeme ve světě iluzí, ve světě svých úhlů pohledů, ve světě svých hlav, v zajetí své mysli?

V zajetí svých programů. Přitom sami jsme tím programem a sami jsme tím životem. Geniální šachista nás posadil na šachovnici života a baví se tím, jak ty šachy hrajeme, jak se tu hru učíme. Přitahujeme si do života to, s námi ladí, a to co potřebujeme ke svému vývoji. Jak spoluhráče, tak protihráče. Během té hry často měníme hráčský tým. S někým už hrát nechceme a nahradí ho někdo jiný.  

Změnit se můžeme jen my sami. My sami zjistíme, že nás už ta hra nebaví, tak si zkusíme jinou hru. Hru na strašidla, oběť a utrpení jsem hrát přestal a začal hrát hru na tvoření a na radost, ale pořád mi na ten můj píseček chodí ti vystrašení rozbíjet bábovičky.

Mohli by s tím přestat. To je ovšem iluze. Iluze je jak cibule, stále můžeme sloupávat další vrstvy iluzí, nebo můžeme v té iluzi zemřít. Otázkou je, jestli to bude iluze depresivní, nebo radostná. Lepší je ta radostná, ovšem zase by to neměla být iluze příliš naivní.

Máme novou vládu. Dostali jsme ji k Vánocům. Takový dárek. U koho skončí iluze dříve? U lidí, kteří novou vládu vítali, nebo u vlády, která se probere z iluze praktickým vládnutím?

Předtím si ale v klidu, míru, harmonii a lásce užijme tu iluzi o malém Ježíškovi, který nosí dárky. Shodou okolností je dnes zrovna den, který přináší jednu jednoduchou pravdu: Slunce došlo nejdál na Jih a vrací se k nám na Sever, je den Zimního Slunovratu.

Tohle není lidská iluze, to je přírodní zákon. Tam, kde končí lidské iluze (složité konstrukty lidské mysli), začíná přírodní zákon: pravdivý, jednoduchý, harmonický.