Blogy pro zahřátí nebo snad aspoň pro pobavení. Radiátor, kamna dobrý, ale nejvíce přece hřeje láska. Vydejme se tedy do její hřejivé náruče.
Vášeň spaluje. A nejen tuky, spalováním se také vytváří teplo a tím se ohříváte. Někdy se i člověk zpotí. Vášnivá láska patří k mládí a v této době bývá častější. Aspoň by být měla a za mého mládí to tak platilo. Ne, že sex byl v té době častější, naopak byl nedostupnější než v manželství, ale právě díky tomu mohl být vášnivější.
Samozřejmě i v dlouhodobém manželství se může i v pokročilém věku dosáhnout vášnivosti, ale už to není tak časté. Pokud zůstává láska, je sama o sobě hřejivá a plamínek vášně se stále udržuje.
Je to hlavně o intimitě a dotycích. Jakmile se dotýkáte, objímáte, a ještě k tomu láskyplně, pak od vašich srdcí pulsuje teplo a vy se při tom i vzájemně zahříváte.
Můžete vytvořit i větší skupinu bližších lidí, ať již v rámci rodiny, nebo třeba sousedů a vzájemně se zahřívat. Uprostřed, kde budou ti nejohroženější (děti), bude největší teplo, na krajích by měli být ti zdatnější, kteří lépe snáší zimu.
Když nebude fungovat radiátor, nebudou k dispozici kamna (či do nich nebude již co dát), pak tu pořád máme svá těla, své duše a svého ducha. A nezapomínejme, že sami o sobě jsme plní toho, čím nás příroda vybavila, bez ohledu na to, jak jsme či nejsme zcivilizovaní.
Máme své světlé a stinné stránky. Můžeme být děsuplní, ale také duchaplní a láskyplní. Asi nás nezvyklá situace nejprve vystraší, ale pak se s ní začneme vypořádávat. Zapojíme „automat“ (pud sebezáchovy) a objevíme svou velkou sílu a děláme to, co je zrovna třeba. Obvykle nastoupí duchaplnost, tedy nějaké nápady, co v dané situaci dělat, jak se zachovat a s ní přichází i odvaha a rozhodnost.
A samozřejmě láska se soucitem. Ty přicházejí, až se zvládne první náraz. Hezky se to teoretizuje, hezky se na to cvičí a připravuje, ale zažít něco takového na vlastní kůži je něco jiného.
V roce 1992 v létě jsem zažil bleskovou povodeň, koukali jsme, jak voda v říčce rychle stoupá. Byli jsme spolu rok v manželství a čekali první dítě. Bydleli jsme v pronajatém domku u říčky, 20 km od rodičů. Rozhodli jsme se, že domeček opustíme a že vše, co půjde, vynosím na malou půdu (bylo to přes dvě místnosti a ještě do schodů). Tak jsem během čtvrthodiny odstěhoval vše, co jsem unesl, těhotná žena balila věci do novin a dávala do krabic.
Opouštěli jsme domek a na dvorku jsme se brodili už po pás ve vodě. Došli jsme ke kamarádům na druhý konec městečka se trochu upravit a večerním autobusem jsme odjeli k rodičům. Druhý den ráno jsme se jeli podívat na následky. Do domu voda nedošla, zastavila se těsně před ním. Následky byly znát hlavně na dvorku a před vraty.
To, co jsem v té „zázračné síle“ nanosil nahoru během čtvrt hodiny, jsem pak v „normálním režimu“ nosil dolů několik hodin ve třech dnech.
A k tomu přežití náhlé a neočekávané situace nám pomáhala hřejivá náruč lásky a láskyplné očekávání potomka.
Protože mám tuhle zkušenost, tak se snažím přispívat nejvíc právě při povodních, finančně, ale také jsem pomáhal i fyzicky. Připadá mi to jak duchaplné, láskyplné, tak i smysluplné.
