Žijeme v období, kdy doteky chybí. Kde jsou ty časy, kdy se objevovaly školitelky doteků, objímání, líbání. To snad nenávratně pohřbila kampaň „Me Too“.
Máme být jako lidstvo bez dotyků? Nedotýkat se navzájem, ani láskyplně, zamilovaně? Bát se, že nás potrestají za projevení mateřské lásky k dítěti? Že se nebudeme moct mazlit se zvířecím mazlíčkem? To se máme stát pouhými nelidskými roboty? A budeme se smět (a dokonce muset) dotýkat jen dotykových obrazovek mobilů, tabletů?
Za sebe to odmítám. Rád se dotýkám lidí, zvířat, rád se s nimi objímám, mazlím. Jsou to mí blízcí, lidé, které mám rád a bez nichž by se mi žilo hůř.
Jsem zemní znamení Zvěrokruhu. Rád se dotýkám země. Mám rád práce na zahradě, rád si mnu hlínu (zem) mezi prsty, rád se dotýkám bosýma nohama trávy, písku. Dotýkat se lze i pohledem, třeba na květiny, motýly, ptáky, stromy (tam to jde dobře i fyzicky).
Dotyk tříbí jeden z našich smyslů – hmat. Vidoucí vidí, na co si mohou sáhnout, slepí se orientují po sluchu i hmatu. Vnímají krásu na základě dotyku.
V češtině se můžeme dotknout něčeho a někoho ve smyslu pozitivním i negativním. Dychtivě se dotýkáme v touze se pomilovat, ale člověk něco plácne a někoho se to hluboce dotkne. Vtipu (i cynickému) se většina lidí se smyslem pro humor zasměje, ale jsou i tací, jichž se může dotknout. Lidi, které urazí třeba naprosto nevinný vtip.
Ten, kdo sebe sama bere moc vážně, neumí se sám sobě zasmát, je zvláštní člověk. Působí smutně, naštvaně, arogantně, je takový až zapšklý. Takový člověk má především problém sám se sebou.
Smích, který se ho dotkl, si vyloží jako posměch a jeho reakce může být až nepřiměřená. Může ho to dohnat až k sebevraždě, nebo k vražedné agresi.
V nejlepším případě ho to může nakopnout ke změně. Uslyší-li tlouštík „jé, podívej se támhle na toho vyvrhnutého vorvaně na pláži“, co udělá? Může takovou hlášku přejít, dělat, že neslyšel, nebo třeba vtipně zareagovat „vy tam, nečumte na chudáka vorvaně a pomozte mu zpátky do vody!“ Ale také může přemýšlet o sebevraždě nebo o tom, jak se pomstí.
Nebo se nad sebou opravdu zamyslí a udělá první krok k tomu, aby už ho „vorvaněm“ nenazývali. Rozhodne se zhubnout, změnit jídelníček, zařadit pohyb. A za rok se třeba s někým potká a ten ho pochválí: „hele seš to vůbec ty, ten vyvrženej vorvaň?“ „Jo, něco se ti nezdá?“ „Já jen, že už jako vorvaň nevypadáš“.
Tohle moc neřeším, tedy snažím se od vorvaně dostat co nejdál, ale už si nevzpomínám, kdy se mě něco naposledy dotklo. To, co si o mně, kdo myslí, jsem přestal řešit už dávno.
Takže nyní na jaře jsem se už dotýkal země, ryl, hrabal, vyndával plevel a žena zasela první semínka. A k tomu bylo docela hezky, jarně.
Také se změnil čas, je vidět o („ukradenou“) hodinu déle, a to je příležitost být déle i venku a dotýkat se přírody. A večer dotýkat se hvězd, i na zem spadlých z nebe.
