Dotáhnu to do tisícovky?

Chtěl bych to tady dotáhnout do tisícovky. Tedy skončit tisícím blogem. To je můj cíl. Pokud udržím obvyklé tempo psaní, měl bych tento závazek splnit asi tak za půl roku.

Podle toho, jak přijde inspirace a jak to vyhodnotí admini. Se svým psaním se pohybuji občas na hraně porušování zásad komunity. Nehledě na to, že se ty komunitní zásady čas od času mění (zužují). Tak je otázkou, zda ten můj jubilejní tisící blog spatří světlo světa. Rád bych se toho dožil. Třeba se v mezích nastavených limitů udržím.

Ukončit svou blogovou kariéru na Idnesu tisícím jubilejním blogem mi přijde jako docela dobrý nápad. Je to taková meta, budu na ní připraven já, mí čtenáři a také admini. A samozřejmě i ti, kteří by můj odchod uvítali a oslavili. Píšu rád a těší mě, že celkově už přes půl milionu lidí si nějaký můj blog přečetlo, nebo aspoň otevřelo (třeba omylem). A co dál?

Nevím, co život přinese, jakým směrem se vydám. Vím jen, že chci poslechnout svou duši a co nejmíň se nechat vysávat matrixem. Co se týče psaní, chtěl bych vydat knihu. Samozřejmě, že bude částečně vycházet z mého blogového psaní. Chci si ji nadělit k šedesátinám, takže ještě mám skoro dva roky čas. Budu tedy vybírat, třídit, upravovat, rozvíjet, zažívat či vymýšlet si nové příběhy. A také se radit se zkušenějšími.

Pravděpodobně dojde i k novému pojetí mých webových stránek, kdy se to rozdělí asi na psaní a ostatní. A možná součástí toho v budoucnu bude i blog. Zatím to nechávám volně plynout.

Musím i pořešit to, co s prací v matrixu. Byť jsem jen na jeho okraji (nepracuji v nadnárodním korporátu ani ve státní byrokracii), nejsem ani otrok hypotéky a závislostí (ať již toxických nebo materiálních), stejně se mu nemohu úplně vyhnout a také si nemohu dovolit ho zcela opustit. Tedy mohu, pokud si dovolím zemřít. Zatím však žiju rád a chci se dožít předání svých pracovních povinností někomu jinému a užívat si důchodu (zatím to vidím na rok 2028). K tomu potřebuji jediné, ve zdraví, tj. v obstojné fyzické a odolné psychické kondici se toho dožít a „ubránit si“ svůj životní prostor. Tzn. nenechat si ho vzít zejména svými negativními myšlenkami a naprogramovaným strachem. Na čem nelpím, o to vlastně nemohu přijít, co vysílám, to přijímám. Když je to laskavost, nemohu dostat zpět nic negativního a pokud ano, tak to prostě nechám být. Když se zlobím a vztekám, tak zloba a vztek si zpět ke mně cestu najde.

Mým krédem je žít a nechat žít. Třeba už bude svět brzy jiný a bude se mi líbit víc než teď. Ten optimismus vyplývá z toho, že před úsvitem je největší tma. Anebo si najdu své nové místo mezi lidmi, kteří si budou tvořit svůj vlastní svět navzdory matrixu. Nastává totiž doba spojování vědomých (nezmanipulovaných) lidí, kteří požadují svobodu, doprovázenou odpovědností a chtějí žít jednoduchý (tj. ne bezduchý a složitý) život v důvěře a vzájemné spolupráci i v tom zbytečně složitém ovládacím systému. K tomu ovšem nepotřebují žádný dohled. Začíná má práce na tomto poli. Na prohlubování vztahů s lidmi ve svém okolí, kteří to vnímají a cítí podobně jako já. Jde o hledání přátel, kteří se spolu baví osobně, o vytváření komunity, která ráda spoluvytváří svůj svět, v němž se jim příjemně žije.

Tímto vyznáním defacto vylučuji spáchání „rituální blogerské sebevraždy“, protože jsem si stanovil konečný cíl. A sdělil jsem ho dopředu.

Doufám, že se společně se mnou můžete těšit na zimní záběry z fotopasti, třeba ještě něco zajímavého zažiju, třeba si ještě pohraju s naším nádherným jazykem, třeba mě něco inspiruje, něco napadne. Třeba budu mít příležitost popsat (zapsat), jak jsme jako sousedé z paneláku přežívali tuto zimu a čím jsme se dokázali zahřát. A dojde asi i na Jizeru, nejen v pravdě fyzicky (což dochází), ale i přeneseně tady na blogu. V hlavě se mi rodí série článků pro zahřátí. Budou to jen úsměvné ptákoviny, nebo zpracované opravdové příběhy? Co myslíte?