Do žní?

Tak si říkám, do kdy může vydržet vláda, která spolu dala Česko do hromady čehosi nevábného? Možná do žní, možná do švestek, možná déle. A k tomu ani ne za měsíc přebírá předsednictví EU.

Nebude to radostné předsednictví. Po nějaké (možná i celé) období bude nejspíš probíhat válka na Ukrajině, příp. se bude řešit její poválečné uspořádání a obnova. Současně s tím, bychom se mohli dočkat obnovení míru. Pokud už bude nějaký vítěz, bude si diktovat podmínky tohoto míru. 

Bude to ve světě hodně nejisté a Evropa bude sužována bezprecedentní krizí a jednou z nejhůře krizí postižených zemí bude předsednická země, které hrozí sociální bouře, pokud vláda nešlápne na brzdu a nebude poslouchat rady těch, kteří (především o energetice) něco vědí.

V současnosti je svět nastaven technologicky tak, že energetika je „krví“ ekonomiky. Hospodářství včetně lidí (práce, domácnosti) je na energii závislé a vše je propojeno. 

Přichází „milostivé“ léto, kdy většina lidí se bude snažit „vypnout“ a užít si prázdnin a dovolených. Mezitím budou lidé rozčarováni z tenčícího se spotřebního košíku, znehodnocení úspor a složenek za energii. Někdo možná obdrží výpověď, český průmysl díky cenám za energii neobstojí v konkurenci a čeká ho nejspíš další etapa (laciného?) výprodeje.

Co bude řešit vláda na podzim? Drahé energie, nezaměstnanost, chudobu velké části obyvatel? Stále válku a znovu Covid, příp. opičí neštovice? Před začátkem (možná „mrazivé“) topné sezóny může být pěkné horko. V té době bude to české předsednictví EU ve své polovině. Připomínám takový „dobrý“ zvyk. V prvním předsednictví opozice shodila vládu. V koalici se našli rebelové, kteří hlasovali proti vlastním (tenkrát na to stačili snad dva).

I letos může opozice navrhnout nedůvěru vládě. Bude pěti-koalice už natolik vnitřně narušená, že se i přes velkou většinu najde dostatek poslanců, kteří svoji vládu potopí?

Nebo bude vše jinak? Frustrace a naštvání dosáhne takové úrovně, že trpělivost lidí přeteče a vláda bude svržena lidovým hněvem?

Nebo počet lidí „probuzených z hypnózy“ už bude v tzv. nadkritickém množství, že se režim samovolně zhroutí, aniž by mu pomohla cenzura a silové složky?

Čeho si je vláda vědoma a z čeho má strach? To nevím. Nejsem žádná vědma. A už vůbec nevím, jaké má vláda k dispozici informace, jaké má možnosti a které odborníky poslouchá a které neposlouchá. Do jaké míry je ochotna a schopna uvažovat v souvislostech a do jaké míry se jen „ukájí“ svými funkcemi a mocí. Vždyť se na ta „korýtka“ tak těšili a teď nemají ani čas si je pořádně užít, protože by měli řešit nějaké problémy.

Poslechl jsem si (na Svobodném universu) rozhovor s bývalým „superministrem“ Karlem Havlíčkem a docela mě překvapilo s jakou pokorou a respektem k vládnutí přistupoval. Dovolím si část z jeho rozhovoru citovat. Tu část, která mi nejvíc ladila a v podstatě odpovídá mému náhledu na současnu politickou a společenskou situaci u nás.

Karel Havlíček mj. řekl následující:

Mně co vadí, je to, že vláda přistupuje obecně k lidem, k firmám, neskutečně přezíravým způsobem. To není totiž o tom, že někdo udělá nebo neudělá chyby, my jsme jich taky udělali hodně. A pořád jsem toho názoru, že jsme do toho šli jako lidé, kteří byli trošku zkušení v životě, kteří zažili vzestupy, pády, kteří do politiky z většiny z nás nešli proto, že to byla jejich celoživotní meta, ale proto, že k tomu nastala nějaká situace, a chtěli společně s hnutím ANO něco měnit, a podle mě tito lidé potom nahlíží na svět trošku jiným způsobem.

Obvykle arogantní a přezíravý je ten, kdo je vnitřně nějakým způsobem nejistý, kdo má nějaký hendikep, kdo má nějakou frustraci, kdo sám sobě o něco méně věří, tak ten to potom přebíjí mírou té arogance. A má důvod to takhle dělat, zatímco lidé, kteří si věří, klidně vystoupí a řeknou, my jsme to udělali blbě, omluví se – kolikrát my jsme se omlouvali, a myslím si oprávněně – a nechybí tam nějaká dávka pokory. A já to teď neříkám nejenom s ohledem na politické strany, já bych řekl, že to je spíše o osobnostech, o lidech.

Ať nejsem jenom kritický k opozici, tak když vezmu třeba Karla Schwarzenberga, tak může to být oponent, může to být člověk, se kterým nemusím souhlasit, může být celá řada věcí, kdy by to člověk udělal jinak a které by mu vyčetl, ale není to arogantní člověk, a je to člověk, který měl nadhled vždycky, který si dokázal udělat srandu trošku sám ze sebe, a člověk, který dokázal i docela vtipně komentovat a který se nikdy nedostal na vlnu absolutní přezíravosti, protože si sám sebou byl jistý, protože sám něco uměl. A podívejte se, kolik lidí ze současné vlády má tenhle nadhled, kolik si dokáže udělat srandu sám ze sebe, omluví se a tak dále. Vidíte to ego některých těch lidí tak obrovské, že je to až dech beroucí, a to myslím, že není dobře.

Chápu, že to někteří mohou chápat jako propagaci hnutí ANO, zároveň vím, že lidem o tom přesvědčeným to vymluvit nedokážu a ani se o to nepokouším. Mě zaujala právě osobnost Karla Havlíčka, kterou mi zprostředkoval ten rozhovor, a já díky tomu na něj zpětně změnil názor.

Stále ještě lidé věří heslu „Spolu dáme Česko dohromady“, které jsem si na začátku dovolil mírně parafrázovat, nebo už více lidí vládě nevěří? Činy vlády totiž hovoří výmluvněji, než vzletná slova a fráze.

Je pravdou, že za spoustu věcí vláda nemůže, že se ocitla v těžké a složité situaci a že po svých předchůdcích zdědila nějaký stav, který není lehké mávnutím kouzelného proutku změnit. Nicméně fáze, kdy bylo možné svádět veškerou vinu na druhé, už skončila. Odpovědnost za vládnutí je v tuto chvíli na této vládě, která se ze své činnosti (či nečinnosti) už na nikoho vymluvit nemůže.