O nás, o Češích, ovšem z mého subjektivního úhlu pohledu, Čecha jak poleno. Tak snad mně z toho vyjdeme celkem dobře.
My Češi jsme tak trochu zvláštní národ. Jsme tak nějak namixovaní, prostě nejsme tzv. z jednoho těsta. Jsme západní Slované s keltskou krví. Prolínají se u nás západní i východní kulturní vlivy.
Máme dvě historické země: Čechy, uzavřené nevysokými horami, s lidmi, kteří jsou spíše liberální, více uzavření, a převážně nekatolíci. Přičemž „nábožensky“ též velmi pestří: od protestantů, českých bratří, Jehovistů po budhisty, hinduisty, ateisty, (a asi nejvíc: něco nás přesahuje, Příroda, Vesmír, Bytí). Druhou historickou zemí je Morava, ta má krajinu spíše otevřenou (povodí řeky Moravy), lidé jsou tam otevřenější a daleko více katolíky.
Dá se říci, že téměř v celých Čechách (najmě ve větších městech) převládá liberálnější rodinné prostředí, lidé jdou více za kariérou, jsou kreativnější, je zde více městského vlivu, touhy po pokroku, inovacích. Na druhé straně spíše na Moravě převládá konzervativnější rodinné prostředí, větší úcta k tradici, je mnohem těžší vyrvat se z rodinných pout, z vlivu „autoritářského“ otce, nikým nezpochybňované hlavy rodiny. Je zde větší vliv venkovský. Na jedné straně tak máme „východní“ stabilitu, klídek a vzhlížení k autoritám a na straně druhé „západní“ dynamiku (obávám se, že dnes už to je jen vzpomínka), shon a snahu odpoutat se od autorit. A to se nám prolíná do takové tvárné směsi, kde nás často něco rozděluje, ale na druhé straně ne zas tak, že bychom byli kvůli tomu ochotni (tedy až na některé výjimky) se vzájemně pozabíjet. Vystačíme si s hádkami, závistí a občas nenávistí. Neznám jiný národ, který by byl tak sebemrskačský: pohrdáme malým provinčním „čecháčkovstvím“, ale na druhé straně i kosmopolitní intelektuální „pražskou kavárnou“.
Jediné, co nás spojuje je čeština a územní prostor (ohraničený v přírodě patníky, na mapě hraniční čárou), na kterém žije převážná část národa (máme také krajany na různých místech na světě).
Zajímavé je, že v našich dějinách se vyskytovali naprosto odlišně formované osobnosti a to (někdy) současně. Jedna vždy byla významně „duchovně orientovaná“ a druhá „světsky mocná“. Zdá se, že obě byli pro národ důležité. V základech státu máme bratrovraždu: „duchovní“ (později svatý) Václav byl zavražděn bratrem Boleslavem (toužícím po moci) a možná díky tomu tu jsme jako Češi. Přesto uctíváme mučedníka Václava, patrona české země. Letos jsme oslavili 600 let od smrti Jana Husa, jehož současníkem byl jeho „protipól“ Jan Žižka. V naší době podobnou paralelu vidím v 90. letech minulého století, kdy to jiskřilo mezi Václavy Havlem a Klausem.
Náš národ přežil všechny historické peripetie, zažil pády i vzestupy, plenění či rozkvět. Jsme přizpůsobiví. Vždy tu byli hrdinové i kolaboranti, ale většina se přizpůsobila, navenek plnila, co bylo žádáno, v rodinách se snažila žít po svém a jinak. Čechům byla blízká rebelie (husitství, první a druhá pražská defenestrace), ironie, sarkasmus, cynismus, ale i laskavý humor. Umíme si udělat srandu sami ze sebe. Jsme lhostejní, ale když přijde katastrofa (např. povodně) ukáže se, že jsme velmi solidární a umíme si pomáhat.
Prostě jsme my Češi, takový zvláštní mix, který kouká na obě strany, chce být se všemi zadobře, umí se ohnout, ale nezlomit. Vyčkáváme za bukem a jednou za generaci se vzchopíme, ale jen na krátko, protože vždy jsme (zatím) dostali přes držku. Často nám jiní nerozumí, ale jak by mohli, když ani my nerozumíme sami sobě a tak jediné, co nám zbývá, je dělat si z toho srandu. A dokud tohle budeme umět, tak jako národ přežijeme.
