Bylo jednou jedno Stavební bytové družstvo…

… v našem městečku. Družstvo bylo veliké, mocné, asi 800 členů mělo. Poslední panelový dům začalo stavět ještě za komunistů. Po roce 1990 se protestovalo, neboť na stavbu bylo vybráno staré hřiště uprostřed vilové zástavby.

Hrubá stavba už stála, takže nakonec byla dokončena a na jaře 1993 tehdy nejnovější panelový dům ve městě přijal své nájemníky. Všichni se stali (někteří byli již dříve) členy Stavebního bytového družstva (dále SBD). A tak i já jsem členem družstva, což mě opravňuje k tomu, abych užíval svůj byt právě v tom domě z roku 1993.

Pak začal obrovský tlak na privatizaci domů a bytů. Také začala narůstat legislativa a už nebylo v silách lidí SBD vést a řídit amatérsky a byla zvolena cesta jednoho profesionála s kontrolou dalších funkcionářů. Tak jeden člověk dělal všechno, staral se, aby vše šlo tak, jak má. A tento spolehlivý člověk tam vydržel určitě víc jak 25 let. Všichni jsme si na to zvykli a tak nás zaskočilo, že už chce na zasloužený odpočinek a spolu s ním i ti, co to s ním léta táhli.

SBD sice ubývá členů a v současné době nemá podmínky na výstavbu nových bytů, ale přibyly mu byty a domy do správy. A tak je to v našem městě největší správce bytového fondu.

Mezitím se členská základna ztenčila a tak na sídlišti jsou domy, kde SBD již ztratilo svůj podíl ve prospěch SVJ (Společenství vlastníků jednotek). Nakonec dnes má družstvo klem 350 členů. Stalo se, že největší družstevní sílu má panelák, v němž žiji, neboť se tenkrát rozhodlo, že do vlastnictví si vezmeme byty až po zaplacení anuity a to bude v roce 2033.

Jsem dlužníkem odpovědi na jednu otázku v diskusi pod jedním mým blogem. Čtenářka už asi tuší (nebo už ví). Protože vhodní kandidáti ubývali (přestěhováním, či přechodem bytu do vlastnictví, kdy jim skončilo členství v SBD), stalo se, že jsem byl osloven i já.  

Zpočátku jsem to odmítl, pak jsem si řekl, že do představenstva bych jít mohl, abych si ohlídal střechu nad hlavou a nakonec se to vyvinulo tak, že s největší pravděpodobností vezmu na sebe úlohu toho profesionála. Naštěstí mi ten končící ještě bude chvíli radit a podařilo se mi sehnat tým, který do toho půjde se mnou. A to rozhodlo, protože vzájemná důvěra hraje velkou roli.

Nikdy jsem to nedělal, vím, že to bude náročné, dynamické a pestré. Že to bude skutečná služba lidem (především sousedům), která mně dává smysl. A že mne to obohatí o získání nových zkušeností. Proto do toho jdu. Vím, že to bude také o komunikaci s věčnými stěžovateli a také problémovými spoluobčany. O řešení poruch či havárií nemluvě.

Také vím, že těžší to mají SVJ, kteří třeba na dlužníky moc pák nemají, SBD může zrušit členství a tím nárok na užívání bytu a dává souhlas k pronájmu. Má tak více reálných možností, jak situaci ovlivnit. Docela dobrý je přístup, že většina domů si na své rekonstrukce našetřila.

Tak to je má nová práce: administrativně-organizačně-komunikační, zde jsem už nějaké zkušenosti v průběhu času získal a teď k nim přidám i ty nové, které se mi budou hodit, třeba v budoucnu na chatě. Možná bych se za katedrou cítil líp, možná jen „utíkám“ z toho, co už nechci. Chci však změnu a tady se nabízí. Vždy mě bavila různorodá práce a v řešení nestandardních a nečekaných situací jsem se také ocitl.

Zároveň se ke konci roku zbavuji dojíždění do Prahy a práce v centrální státní správě. Tak jsem si nadělil Vánoční dárek paradoxně tím, že o něco přijdu.

Nejdu do toho bezhlavě, ale skočím do té „hluboké vody“ po hlavě. Plavat umím dobře a tak doufám, že se neutopím, bruslit sice moc neumím, ale zatím jsem ze všeho vybruslil. S optimismem a beze strachu jde všechno.