Syn se chystal na den otevřených dveří na svoji vysněnou univerzitu v Brně, kde chce dělat přijímačky. A tak jsme se doma rozhodovali, jestli mu svěříme auto či ho pošleme vlakem.
Auto neprošlo (je zima, možná ledovka, řidičák mu ještě neoschl). K vlaku se stejně musí autem dojet na bližší či vzdálenější nádraží.
Nakonec jsem se rozhodl jet s ním a otázkou bylo jen, zda tam dojedeme autem, či se na větší část cesty svěříme vlaku. D1 v lásce zrovna nemám. Vlaky mám rád. Ovšem po prostudování jízdního řádu a mapy, vyšla „logisticky“ lépe jízda autem. Zvolili jsme cestu přes Kolín a Havlíčkův Brod a na nemilovanou dálnici sjeli až u Jihlavy. Tím jsme uvízli jen v jedné zácpě a díky malé časové rezervě jsme dojeli tak akorát. V aule bylo plno, syn zůstal ve dveřích a poslouchal přednášku, já si chtěl dát kafe.
Na automat jsem neměl drobné a tak se rozhodl jít do vestibulu studentského centra, kde byl i bufet. Nabízeli tam několik druhů kávy, včetně mé oblíbené „Vídně“. Tak jsem neváhal, ale když jsem viděl, jak ji paní připravuje (žádná konvice s vodou, ale „kávový“ přístroj), už jsem si svou volbou tak jistý nebyl. Paní se mi ještě omluvila, že musí doplnit vodu (zasyčela z přístroje) a že káva bude tudíž řidší. Vzal jsem si kávu ke stolku, nabral šlehačku (možná už ta byla nějaká divná) a pak okusil řídkou, studenou, hnusnou kávu.
Poprvé v životě jsem kafe nedopil, zbytek (asi půlku) nechal u stolu, chtěl ještě něco jízlivého říct obsluze, ale mezitím se udělala v bufetu fronta a paní musela kmitat. Mávl jsem nad tím rukou a znechuceně odešel. Ztráta peněz ani tak nevadila, jako ztráta chuti. To se muselo nějak přebít.
Už jsem měl drobné a tak jsem si spravil chuť kávou z automatu. Ale nebylo to úplně ono, spravil to až chleba s paštikou. Pak jsme se sešli se synem, vyslechli jsme ještě přednášku na druhé fakultě a jeli zpět.
Pozdější oběd jsme si s chutí dali ve známé oblíbené restauraci U Raušů ve Velké Bíteši. Tam jsem nebyl dobrých deset let. Byl jsem spokojen jako vždy. Člověk má rád takové ty stálé neměnné opěrné body, na které se může 100% spolehnout.
Na mojí alma mater byl (a snad ještě je) bufet „U miláčka“, kam jsme jako študáci chodili na vlašák a občas si dali poctivýho „turka“.
A ten „buran“ je synonymem pro „venkovana“, který je občas v neznámém prostředí vyveden z míry, a proto se chová „divně“. Na rozdíl od těch znalých, kteří se zde pohybují jako ryba ve vodě a tak určují i „normu“ (normálnost).
Název také navozuje jakési volné pokračování souvisejícího článku.
