Pierre Chareau, architekt par excellence. Jeho stavba, jenž stojí v Paříži, a které se přezdívá skleněný dům, je neuvěřitelným dokladem nápaditosti tehdejší avantgardy francouzské architektury dvacátých a třicátých let 20. století
Pierre Chareau, architekt par excellence. Jeho stavba, jenž stojí v Paříži, a které se přezdívá skleněný dům, je neuvěřitelným dokladem nápaditosti tehdejší avantgardy francouzské architektury dvacátých a třicátých let 20. století. Tento dům je tak nápaditý a krásný, že mě vyprovokoval v pořadí již druhému povzdechu nad současnou českou architekturou. Ach, Patriku, naivní Patriku, přestaň psát o nedostatečnosti nápadů a vyprázdněnosti opakujících se témat dřevěného interiéru, z něhož je ve skutečnosti smutno, neboť již dávno není pojítkem rezidenta s přírodou, nýbrž pouhým prázdným gestem, jenž je poplatné rádoby modernitě – chtělo by se zvolat. Avšak, nejde to. Ten přetlak, který se jako tříska ukryl v bolavém oku pozorovatele musí ven, jinak by se časem změnil v hněv a toho není zapotřebí. Zpět však k obdivovanému architektovi a jeho skleněnému domu v Paříži. Vyzdvihnu jen několik věcí. Prvně je to úžasný nábytek. Skleněný stůl, který lze velice snadno otevřít do rozšířené polohy a zase smrsknout, aby byl prostor opticky větší. Elegance takového stolu, který je součástí interiéru tak věrně jako celá přední strana domu ze skla. Jenomže jakého skla, průmyslového, které propouští světlo, ale zároveň zachovává intimitu. Skla, jenž se v komunistickém brutalismu používalo jako dekorace se zde využívá o mnoho let dříve jako nástroje k vtisknutí ducha domu. A pak je tu třeba koupelna. Prostorná na svoji dobu, a přece plná nápadů na překrásné posuvné odkládací prostory. A co třeba taková místnost pro uložení úklidového příslušenství jako je smeták? V domě je řešena v podstatě dekorativním válcem, který lze otevřít, a který po zavření připomíná kubistickou sochu, je to tak.
Tolik se z podobných staveb raduji, připomínají, čeho je lidský duch schopen. Jsem však vždy tolik zasmušilý, když pohlédnu, byť jen na reklamu třeba stavební firmy, která se hlásí k modernímu bydlení a vrcholem její modernity a nápaditosti je pak již zmíněný dřevěný interiér, anebo objev století, otevřený prostor. Ano, otevřený prostor, jak neotřelá myšlenka a jak složitá na přemýšlení. Nechápejte mě prosím zle, nemám nic proti otevřenému prostoru, ale pokud uvidím ještě jednu nabídku na moderní dům, jež má dřevěné obložení, ideálně se skleněnými prvky, budu nucen prohlásit, že česká architektura spáchala sama na sobě jakýsi zločin a že prostě musí mít navíc.
