Po křišťálové noci v listopadu 1938 se vžil jeden zajímavý termín a já se ho pokusím definovat. Tím termínem je kulturschande.
Po křišťálové noci v listopadu 1938 se vžil jeden zajímavý termín a já se ho pokusím definovat. Tím termínem je kulturschande. V podstatě se jedná o spojení slov die Kultur – kultura a die Schande – hanba anebo také potupa. Ve spojení dohromady pak lze termín chápat jako hanbu pro kulturu dané země nebo také hanbu pro kulturu daného společenství nebo rovněž hanbu pro celkové poměry. Na tento fenomén lze narazit například při procházení záznamů výpovědí obyčejných Němců právě po křišťálové noci. Když tehdy hořely synagogy, mnohý Němec nebo Němka si uvědomili, co to vlastně znamená diktatura. Titíž lidé pak většinou shodně uvádějí, že se jich nacionální socialismus až tolik netýkal a že probíhal jakousi salámovou metodou. Hitler prostě jen stále víc ubíral ze svobod, ale ne najednou, a tak to vypadalo, že se vlastně nic tak hrozného neděje. A největší odpornost kulturschande? Ta byla v tom, že měla tu drzost schovávat se za kulturní osvětu, kulturní revoluci, kulturní obnovu. Při tom, ale celá kultura Německa naříkala, protože se zakazovaly jiné, než oficiální názory a ti, kteří si troufli uvažovat jinak, byli ostrakizování a napadáni. Vláda pak k tomuto ostrakizování přímo vybízela svými vlastními postoji.
Ještě, že jsme se už poučili, že názor druhého člověka je důležité respektovat, protože díky němu si každý tříbí ten svůj. Ještě že dnes již víme, že svoboda mít vlastní názor je první ze všech ostatních, protože bez této svobody, svobody ostatní již nemají valného smyslu. Ještě že dnes již víme, že ostrakizace kohokoli ve společnosti kvůli jiným názorům degraduje nás samotné. Ještě že dnes již není potřeba zakřičet
Kulturschande
