Stínování

Tu zimu se mi žižkovskej mráz  zahryz´ do lýtka jako hladovej vlk. Opustil jsem  tmu ulice a  z průchodu vešel do slabě nasvícený  místnosti.  Na stropě se komíhala slabá šedesátka ze strany na stranu jakoby  v sobě  měla dvě promile. 

Na zemi ležela  sněhová břečka - nazul jsem se plavně do návleků a přebruslil na druhou stranu elegantně jako stokilová vodoměrka, která chytla aquaplaning.  Jako imago jsem vklouzl  z těla do tílka.  Ruce  si zamotal do gázy a narazil je do palčáků, který  páchly potem zatepaným  do kůže. Asi jsem potřeboval něco cítit.

Za oknem tiše padaly  načechraný  kousky rozcupovaných beránků;  rohy se   zachytávaly  za okap  a uvnitř se  z  nich   odsekávala žebírka. Občas ukápla i krev, ale  bílá  náruč sněhu  ji svezla  jako do peřin.

Po  okenní tabulce  mi náhle sklouzl pohled na něco, co jsem rozostřeně vnímal jako pulzující  červenou skvrnu.  Za sebou jsem měl stínování úderů před zrcadlem, napolykaný dávky kliků a sklapovaček  a před sebou  zavěšenej bag, do kterýho jsem měl zasekávat háky  do úmoru kostí.

V tomhle žižkovskym  boxklubu se scházela  snad celá  cikánská  ulice.  Kápo pérový váhy ji tady  tvrdou disciplínou vysekával z krádeží a drog a já se chtě nechtě musel podřídit jeho drilu.

Všichni  se tady utkávali se svými slabostmi.

Někteří   jen  chtěli zapomenout na nezacelený  rány, které detonovaly v jejich hrudním koši.  Většina ale spárovala  se svym  Stínem.  V zrcadlech spatřila  obraz nepřítele :  vlastnosti, které si na sobě nechceme přiznat, vlastní stín, kterej neumíme  snadno překročit.

Když jsem se na druhý den ráno  v koupelně holil, poznal jsem,  že jsem se v noci musel dlouho dívat na hvězdy. K oku jsem si   totiž  až příliš silně  přitisknul hvězdářskej monokulár.            MJ