Politika s tváří pornohvězdy

Tvář. Každý z nás má tu svou, oblíbenou. I mezi politiky.  Soudě  podle četnosti používání na internetu  - lidé doslova milují tuto fotografii Jiřího Paroubka. Dává jim   pocit,   že fotograf v nestřežené chvíli zachytil a odhalil jeho  "pravou tvář" . Ne tu nacvičenou a retušovanou pózu oficálního stranického portrétu, kterou pokládají za falešnou. Třeba se takto skutečně tváří nekašírovaný  "socialismus s lidskou tváří". 

Pohled na tuto Paroubkovu fotografii téměř se stoprocentní spolehlivostí spouští  u diskutérů fyziologické projevy hnusu, odporu a pocitu nazvracení, kterým dávají volný průchod.  Ne náhodou to někdy připomíná reakce podobné tomu , jako když musí bigotní katolička  v důchodu  dokoukat pornofilm Deep Throat  s Lindou Lovelace až do konce. Je to ideální fotografie pro mediální masový "kanál", který  nahromaděnou  špínu či frustraci  vždy na čas spolehlivě splaví. 

Protože se  tato podoba manžela ošklivila  Paroubkově manželce, paní Petře, chtěla ve své proslavené prázdninové epištole představit publiku i jiné, hezké tváře svého chotě (dvořan a superman). S poněkud méně noblesní tváří pak nesla to, s jakým se tato snaha setkala s lidovým "ohlasem" a jaký vyvolala fyziologický Reflex - "nechutné"  zpodobnění ve "vulgárním pornokomiksu".

Nedivme se. V době, kdy nám vládnou obrazy možná více nežli politika a čím dál méně se komunikuje "tváří v tvář", politici vynakládají spoustu úsilí i prostředků za imagemakery a kosmetiku - proto,  aby měli  voličsky  "přitažlivou tvář".  Pokud možno stále výraznou, neokoukanou a "novou"   -jiné k volbám netáhnou a pozornost médií nepřitahují. A někdy se zdá, že už nepřitahují ani čtenáře/diváky k médiím.

Jakoby se tak "okurková sezóna" rozprostírala stále více do celého oku a "seriózně-bulvární média" se zaštítila prohlášením italské pornohvězdy Milly D'Abbraccio . Ta  když kandidovala ve volbách, prohlásila směrem k dosavadní vládnoucí garnituře : "Lidé už nechtějí vidět tyhle politické tváře/ksichty."- V rámci jejího inovativního programu pak volební plakáty a titulky novin zdobil její retušovaný a opálený zadek; tedy "tvář" obvykle značně upozaděná.

Kouzlem zlomyslné  "náhody" ji nedávno trumfnul Mirek Topolánek, který se nenechal zahanbit a u jejího mecenáše a obdivovatele, Silvia Berlusconiho, odhalil rovnou předek. Jeho tvář přitáhla pozornost fotografů a médií znovu až v okamžiku, kdy po útoku utrpěl oděrky kolem oka od skořápek vajec či štěrku. Vše se - alespoň na čas -  dostalo do obvyklého úzu, kdy čelní představitele politické moci reprezentuje obraz  tváře-hlavy, a ne jiné "orgány". Jak by to vypadalo, kdyby nebyla na poštovní známce s prezidentem vyobrazena jeho hlava, ale (...) a veškeré špinavosti by se neodehrávaly skrytě pod značkou "political porn".

-Tvář. V našich zeměpisných šířkách a kulturních délkách ji může politik několikrát beztrestně "ztratit". Může si přechodně nasadit třeba i  psí hlavu, a poté přijít znovu s atraktivním  a novým mediálním profilem i enfacem.

V Číně bývala tvář kdysi "odznakem" vysokého hodnostáře a učence, mandarina. V současné japonské kultuře tento význam tváře stále přežívá, když značí cosi jako osobní prestiž, hodnotu  a  čest.  - Pokud už někdo v očích veřejnosti "tvář ztratí" , a klesne "na dno", rovná se to často  rituální (  nejen politické) sebevraždě. 

U nás to taková tragedie není; politická tvář se sice čím dál více podobá masce, ale spíše v tradici komedie dell´arte. Pokud se zároveň mediální objektivy  zaměřují   politikům a političkám na ty části těla,   které obvykle reprezentují pornoherce, je to práce, za kterou by se nemusel stydět ani Pavel Novotný.

Pornoherečka Milly D'Abbraccio při své politické kandidatuře vydávala za svou kvalifikaci to, že v jednom ze svých filmů hrála zákonodárkyni parlamentu. Mohlo by se zdát, že mnohým  politikům naopak ke "kvalifikaci"  stačí to, co jí . Ve chvíli,  kdy kamera při práci   zabírá její tvář: 

-Udržují oční kontakt s (divácko-voličským)  publikem, předstírají, že je jejich práce strašně baví  a  že se jí věnují často  a s plným nasazením. Za pomocí nejrůznějších střihových  a vizuálních triků se udržují nekonečně dlouho u "moci" a tváří se u toho tak přesvědčivě a věrohodně, že se zdá, jakoby to ani nebyla  přetvářka. A konečně: za svou práci se nestydí a "tvář" mohou ztratit pouze v případě, kdyby náhodou vypadli z role.