Polibek makaka

Nevím, jak vy, ale já voňavý tyčinky s pačuli nemůžu ani cejtit. Možná byste se mnou měnili, kdybyste se dostali na posvátná místa chrámu v době Perahery, ale já odtud vypadl tak rychle, jak to jen šlo.

"V davu jsem občas zahlédl mihnout se opičího boha, Hanumana..."mj

Sotva jsem se dostal na čerstvej vzduch, natáhl jsem ho zprudka do plic a byl si jistej, že právě vstupuju do nirvány. Stál jsem opřený o zábradlí, vydýchával se z té těžké omamné vůně, když má náročná dechová cvičení přerušilo krátké zabouchání mezi lopatkama.

Vstupte!  Ohlédl jsem se  a  spatřil  drobnou svraštělou  stařenku, jak se ke mně natahuje  a sevřenou pěstí mi podává  zmuchlaný čtverečkovaný papír.

Opatrně jsem jej rozbalil -  co kdyby v něm byly čokoládový bonbóny – , ale místo nich  tam  stálo naškrabáno: E. Somawathie. Dawalakawatta. Rathgama. Gew me pickcher. Tank you.

Rychlostí šinkanzenu mi v hlavě projely možnosti toho, co jsem mohl udělat špatně: porušit zákaz focení, stát obutý na posvátném okršku, znesvětit svaté. Ta odhodlaná  ženština  přede mnou stála  jako voják-  v sárí s lampasem – a já jsem netušil, zda se jí vykázat  legitkou či pasem

Naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsem ji zahlédl před mnoha hodinami, když spolu s rodinou doprovázela vnoučka na Pereharu; „úplňkovou slavnost“, která se z Kandy přestěhovala sem na jih, do Sinegamy. Protože zřejmě chtěla mít na tuhle  slavnou chvíli památku, požádala mě, abych je vyfotil. Vnuk zřejmě potřeboval trochu poštelovat, protože při formování skupinky dělal trochu opičky, a tak prvního „lepáka“ chytil od ní a druhého od  upatlaného lízátka.

„Jasně, chcete ty fotky poslat poštou,“ povídám  jí  a papír si vzorně skládám do kapsy u košile.  Vzhledem k tomu, že předání  této písemné žádosti přihlíželo i pár  stejně razantních a odhodlaných sousedek, nedovolil bych si tento požadavek odepřít.

Zvednul se vítr. Přes hlavu jsem si narychlo přetáhl kapucu, protože z nebe se zároveň spustilo pár provazců deště hustého tak, jako když se cedí makaróny. Krátká monzunová sprška postačila na to, aby se žena rozpustila v davu, který však houstl,  probublával a  podobal se tak  vroucímu,  solí nasycenému roztoku.

Když byste nyní nechali svůj pohled rozběhnout se směrem k chrámu, viděli byste, že  světlo  svící a oranžových žárovek propůjčovalo všemu tomu spektáklu kolem syté a měkké barevné od/ stíny.  Úsměvy  Srílančanek nebyly nikdy krásnější –  nežli v tuhle  posvátnou chvíli. Jejich oči zářily jako tmavohnědé nablýskané jantary.  Zlaté proštepované flitry vytvářely v kostýmech v barvách vlčích máků a čerstvé limetkové zeleně neopakovatelné ornamenty – otázkou jen bylo, jak tohle všechno zachytit na SD kartu.

Gew me a pickcher. Tank you.

Vzadu na „dvorku“ – svažujícím se k rozbouřenému oceánu -  to vypadalo o poznání jinak. Zaparkovaní sloni vystáli nejeden důlek, takže se tohle místo začalo podobat tankodromu na povrchu Měsíce. I přesto museli mít  hroší kůži – neboť zde stáli celou věčnost. Odbila již téměř desáta a to hlavní ještě ani nezačalo. Všechno se totiž  koncentrovalo k jednomu okamžiku. Jako pestrobarevný květ, který se na zpomalených záběrech National Geographic Channel nalévá až k prasknutí …a pak…najednou. …vystřelí…a praskne.

A taky že jo.  Z brány vyšlehly plameny.  Vypotácel se první slon jako po půlitru rohypnolů, auto prudce zahaltovalo a téměř  povalilo policajta, který se snažil vyřešit tuto svéráznou dopravní situaci na křižovatce.  Za ním se pak vyvalila obrovská  sněhová lavina, která  vás  do sebe pohltila  a ani za boha nechtěla tohle chutné sousto vyplivnout.

Lidé se fanaticky předskakovali, aby se mohli dotknout  do nebe vynášených náboženských fetišů a tahle extází vytržená masa burácela v řečišti podél nekonečného a nikdy nekončícího průvodu. To všechno kolem se začalo podobat nezfalšovaným obrazům buddhistického pekla. Krásnej, ale zároveň ten nejstrašlivější sen. Domníval jsem se,  že zemřu hroznou smrtí:  rozdrcenej  na masokostní moučku  mezi  pánvemi srílanských žen úpěnlivě bránících v náručích své děti.

Teplota v tohle rozpálenym  kotli ale stále stoupala a já  jsem nevěděl, jak se z něho dostat ven. Občas jsem musel lézt i téměř po čtyřech, když se znenadání objevila možnost „emergency exitu“. Moje  tvář byla ošlehána blízkostí  ohně jako obličej Johna Wayna.

Zatímco mě se postupně  zmocňovala panika – ohňovým průvodem se s bohorovným klidem snažil projet domorodec s cisternou naplněnou  plynem. Zoufale nutně jsem potřeboval stihnout poslední autobus zpátky domů, do Galle,  a to poslední, co jsem potřeboval vidět, byla rozesmátá „tvář“ skotačícího opičáka Hanumana, která se sem tam mihla průvodem.

Ocitnul jsem se ve světě plném víry, z něhož mi postupně vyprchala veškerá důvěra. Lidi, od nichž jsem chtěl ve skutečnosti  pomoci, měnili masky tak rychle, jako by to byla jedna velká karnevalová travestie. Nabízená cesta ven z procesí nesení  relikvie „Buddhova  zubu“  často vedla přes  temné  dvory  ke  kumpánům, z nichž  jsem často spatřil jen bezzubé smějící se dásně  od  žvýkaní  betelu, jejichž  čistým zámyslem bylo mě okrást.  Nevěděl jsem už, komu mám věřit,  na koho se obrátit, a Buddha to v tu chvíli rozhodně  nebyl.

Pak se ale z ničeho nic z tohohle  chaosu vyloupnul  rasta  „vklidutýpek“  Aruna…“Pomůžu ti, kámo,“ povídá mi potom co si vyslechne  mojí situaci. „Ale musíme se nejdřív dostat k mý motorce. A ta je někde támhle na druhý straně.“ Netuším,  čím si zrovna Aruna získal moji důvěru, ale držel jsem se ho, možná proto, že jsem si věřil, že sám mě nepřepere.

Asi po půl hodině se nám podaří prodrat se davem k jeho mašině. Zvedne ji z trávy a nakopne asi na druhý pokus. Společně na jeho enduru míříme někam na výpadovku, kde má podle „zaručených zpráv“  přijet autobus, který by jinak nemohl projet ucpanou Sinegamou.

Autobus sice nepřijel, ale Arunovi se po čase podařil druhý husarský kousek – najít v jednu ráno střízlivého kamaráda, který by mě za vstřícnou cenu hodil tuk-tukem těch  třicet kiláků domu.

Dáme si s Arunou „five“, ale teprve když mě tahle motorová rikša o výkonu dvaceti bílých slonů unášela  podél  ztišeného indiga Indického oceánu, se v mojí duši  rozhostilo  opravdové bezpečí a klid.

Když jsem se ten den dopoledne probudil v Galle, odhrnul jsem z postele „nebesa“ v podobě zánovní moskytiéry a vydal se podél hradební pevnosti. Ve stínu pod majákem seděl jakýsi kejklíř s cvičeným makakem.

Dali jsme se do řeči a já se pak s gestem,  které jsem odkoukal od Jane Goodallové,  sklonil k makakovi. Nežli jsem stačil jakkoliv zareagovat, v cukuletu vyšplhal po ruce až k obličeji – kde mě naférovku políbil.

Kejklíř se začal neskrývaně smát.

Když jsem se otřepal ze šoku, že mě mohl s větší pravděpodobností pokousat, nežli si takhle důvěrně „říct o potravu", povídám v žertu majiteli….

-        Byla to aspoň ženská?

-        Můžete se spolehnout, pane…

Ten  den se mi  však  mohl pokusit namlouvit cokoliv. Po tom všem, co jsem prožil, jsem si totiž byl  zcela  jistej, že za celou touhle hříčkou „opičí lásky“ nemohl stát nikdo menší, nežli  sám „opičí král“, Hanuman.

MJ  (special thanks to L.A.Woman)