Po kotníky v zahradě

Slušný člověk, který se ve volném čase zabývá vědou, přizná bez mučení, že věda je právoplatným dědicem magie,  obývá s ní jeden prostor a občas dělá zázraky. Donedávna jsem si myslel, že na zahrádku mě nikdo nedonutí;  nikdo - rozuměj ani pěstitel zelenin i rostlin okrasných-  pravoboček rudolfinské “alchymystické” tradice,  Marcus Stella.

Co jsem se narodil, vím, že zahrada je posvátný kánon, na němž si sedřela hřbet linie mých ženských předků z venkova. I já jsem byl občas s to otročit na vlastních latifundiích, ale sloužil jsem  převážně k přenášení těžkých břemen dle svých omezených intelektuálních dispozic.  Pokud jsem totiž vůbec něco znal o zahradě, tak to byl Chvalozpěv na ženu- zahradu Reného Depestra.

“Zahrada nesmí dělat ostudu”, to je imperativ, z něhož vyrůstají  výhonky práce a myšlenek mnoha  generací, které jsou roubovány i na jejich potomky. Já jsem v tomto případě padl,  jako ono příslovečné jablko, daleko od stromu. Kvůli  estetickému odsudku sousedů bych na skalníčkách a úhledném plotu z aster zatím čas nenechal a smysl nenašel; snad až dozraji, jako naše popínavé  víno.

Když mi ještě v dětství přerůstala zahrada přes hlavu, bujely v ní nezdolné divoké rostliny, které vypadaly tak trochu jako bambus a begónie zároveň, byl zde stín a vhodná půda pro klíčení fantazie. Prosekával jsem tuto neznámou zemi - hic sunt leones - mačetonožem a cítil  se jako čtyři stupně nad rovníkem.   Žádná síla mě příliš nepoutala k rovné hroudě.

Až doposud. Souběžný “magický dotek” předešlého spisku  o Kratinohovi * a klatý nekondiční život slabé pa-vědecké síly totiž způsobil to, co stalo ve chvíli,  když  jsem posílal  závěrečný míček setu  jako drtivou navštívenku soupeři forehandem cross-court, abych mu ukázal, že mi v koncovce nesahá ani po kotníky. Úder míčku dopadl  geometricky přesně zaměřen na  soupeřovu stranu - a na té mé způsobil vývrať kotníku.

Druhý den na to se přistihnu při tom, jak sedím spolu s  ortézou na zahradní lavičce pod loubím z převislých meruňkovníků. Pro člověka, který nejen v mysli často rtuťovitě těká od jenoho k druhému,  představuje jisté mrazivé znehybnění to, že se nedostane ani za humna. Venku je asi 30 stupňů Paracelsia a  jsou mi  zdarma  dávány  kondice z přírodní filosofie, aby mě prázdninově kultivovaly a zasvětily na úroveň neofyta (fyton, řec. rostlina).  Poslouchat furt dokola nějaké řecké “fyó, fýsis”   mě ale už  trochu nudí, a tak tu “královnu věd”  v žáru alchymického tyglíku  přetavím do magického realismu.

Vida. Věda. Traduje se, že slovutný Faust měl ve svých horkokrevných vědeckých výpadech žízeň po vědění. Ve skutečnosti však od  ďábla nechce žádnou “vědeckou pravdu”,  ale zlato, zbraně a děvčata.

Já od něj -probůh- chci  jen to, ať mi rychle opraví kotník. Nebo z toho vyrostu. Stát nohama pevně na zemi je totiž potřebný základ nejen pro mou budoucí maloměšťáckou existenci, ale i pro nedostatek imaginace , věrnost a příchylnost zemi.

Chci zase dělat  “čehí i hot”,   sapristy saprlot.

———-

*http://www.josephy.cz/kratinoha/