Paříž jako labyrint (fotoblog)

aneb z kola ven?

Do Paříže jsem se poprvé dostal, když jsem špatně zahnul. Podobně jako jsem kdysi zatočil doleva na Pont Neuf a náhle jsem byl v Nantes. Cesty osudu mnohdy bývají slepé.

Tehdy jsem ji vnímal geometricky, jako při pohledu z Eiffelovky. Prostý architektonický plán. Teprve poctivou chůzí  se člověk propracuje k tomu, že není "zúčastnělým pozorovatelem"  hlavních turistických os, ale že se vpíjí do prostoru nálad a emocí, kterými se nechá vést. Základní metodu sociálně-kulturní antropologie jsem tak změnil na "nezúčastnělé zevlování", které umožňuje se do pozorovaného nepozorovaně  vpít, ale také včas zaostřit  pozornost .

Člověk se tak občas cíleně ztratí - kupříkladu při cestě na rue Mouffetard v odlescích a tmách uliček....

Projde si již známá i méně známá místa...

"Zdvořilou pozornost" známou z etnometodologie,  při které věnujeme lidem krátký netvíravý pohled či zdvořilý úsměv, je nutné občas změnit na "nezdvořilou"  až na hranici přímé kontaktáže, chci-li si někoho vyhlédnout- ulovit- vyfotografovat- tak, aby to nevypadalo vyumělkovaně a jako z terénu vytržená  "póza".

Tento náročný, ale ležérní metodologický postup, foneticky opsatelný jako "lážo-plážo", je také vykoupen občasnou návštěvou kaváren a konzumací nealkoholických nápojů:

V Paříži jsem zabloudil dostkrát, z Montmartru jsem byl jednou dokonce vyveden, ale i tentokrát jsem došel cíli. Na Place de la Contrescarpe, kterým prochází má oblíbená rue Mouffetard. A také začíná i končí příběh, který jsem kdysi v Paříži jako v labyrintu počal.

MJ