O hlavě a patě státu

prezident či náčelník, poslanci či divoši?

Stejne tak, jako vedla a ochranovala kmeny totemická zvírata, jejich reprezentanti, nácelníci, dnes nas symbolicky vedou a ochranuji "hlavy státu". Foto (c) Cathedralgrove.  

  Divadelní žánry jako komedie, tragedie či fraška jsou asi nejčastějším novinářským opisem toho, co jsme mohli a budeme moci sledovat na televizních obrazovkách v podobě prezidentské volby. Nad čím se zrak i rozum nejčastěji pozastavoval - co bylo k podivu a divení - bylo jednání politiků, kteří v rámci úhlavní mocenské distribuce neváhali sáhnout k těm "nejanimálnějším, nejpodlejším či nejsprostším zbraním", aby si pak jedním dechem stěžovali, zda ještě je či už není volba prezidenta důstojná či "politicky kulturní".

  Možná že „divadlo" není nejpřesnější metaforou toho, co jsme viděli a ještě  uvidíme, jelikož se v tomto případě jednalo spíše o vnější předem "zrežírovanou " dramaturgii jednání: dialogu, monologů a o členění jednotlivých jednacích aktů. Hlavní aktéři na naší politické scéně však  více než co jiného připomínali sněm rousseauovských „ušlechtilých divochů", kterým snad jen civilizovanost, tělesná nepřipravenost a natěsno střižená saka zabránily tomu, aby se zvýšená hladina agrese kanalizovala společensky únosným a neprojevila se  fyzicky kontaktním způsobem.

 O co se jednalo a kvůli čemu bylo „mnoho povyku pro nic"? O nic více či méně, nežli o volbu „hlavy státu". Není veřejným tajemstvím, že lidské myšlení je přirozeně metaforické a že metafory, metonymie či symboly vedou naše jednání. Některé z nich jsou původem archetypické: natolik zakládající, společné  a původní, že mění "civilizované lidi"  v "divochy". Jednou z nich je volba i  toho "nejdůležitějšího"-  „náčelníka": stačí si jen ještě představit ohně, vřavu, totemy, výbuchy emocí  a budeme skoro doma.

          foto (c) Česká televize

 Z čeho tato hlavní mocenská metafora „hlavy státu"  vychází a kde bere svojí sílu? Proč je hlava tak důležitá, že je některou možné korunovat či  jinou společensky zesměšnit mackovským záhlavcem? Jaktože její moc všeobecně funguje i tak, kdy „hlavu státu" vidíme na známkách, oddělenou nejen od jejího těla, ale často i od reality? Je to pro to, že pro nás představuje téměř životní nutnost a předpoklad: evoluční i osobní zkušeností jsme od narození zvyklí na nějaké „hlavy" moci , které nás tu směrují, tu vedou, tu s námi manipulují, ale i ochraňují a zabezpečují naší existenci  („hlava rodiny", „šéf" apod.).

 Určitě si sami  dokážete představit následující či podobné schéma, ve kterém se ukazuje jakási „biologická závislost" čitatele na jmenovateli v symbolickém spojení, ve kterém „jedno nemůže být bez druhého". Síla této "hlavní státní metafory" se umocňovala  např. v označení  hlavy státu, kterou představoval "tatíček Masaryk".

  otec            hlava       vládce
  _____  x   _____   x    _____

rodina          tělo          stát

                                                  (část něčeho reprezentuje  celek=metonymie)

 Vedle politické či jiné moci, která nás zastupuje a je naší "prodluženou rukou", nás tak ovládají i tyto  metafory, které se sugestivní silou podmiňují  jimi vyvolaným pocitem, že se často obejdeme bez vlastní hlavy, ale ne bez „hlavy státu". Protože zároveň  potlačují racionalitu  - "nemají patu" - a strhávají dav, pak nás  nepokrytě archaicky mění v "hordu divochů".

                                                                                                                                                              MJ