Muži jsou křehcí

aneb o tom, jak křehký může "mačo"  být

Prerod Jana Buriana ze škatulky roztomilý medvídek do polohy nesmlouvavý a drsný muž vydávající se neúprosne po stopách ženských osudu?

   Jan Burian si ve svém BDŽ (Buranův den žen) zrovna servítky nebere. Jeho  kritický přístup k reflexi životních stylů a činností vybraných žen je daleko od  "vybraného mravu" a nekritického zbožňování žen a la MDŽ.

    Jeho detektivní až vivisekční způsob kladení otázek, na které si nechce mnohdy sama žena vůbec odpovědět, je snahou dostat na povrch často nevědomé a skryté motivy určitého jednání, motivů či vůbec životního poslání.

   Otázkou zůstává, zda by nebylo vhodnější a ohleduplnější nechat tyto - mnohdy ze své podstaty nepříjemné otázky - nevyřčené a skryté. Člověk je totiž nereflektuje mnohdy ne z nedostatku inteligence, ale schválně: dotýkají se totiž zpravidla něčeho nepříjemného, kupříkladu osobního komplexu, jeho kompenzace, a proto jsou freudovsky zasuté pomocí ego obranných mechanismů.

    Jejich zvnějšnění může  dopřát té které ženě širší náhled na sebe samu, stejně jako způsobit paseku a nejen krátkodobý emoční kolaps ženské "niterné křehkosti". A to paradoxně právě u žen, které se vnějškově zdají velmi silné a harmonické.

   Bez ohledu na to, se Jan Burian ve svém pořadu chová "jako muž". A to zejména v kontrastu s některou svojí písňotvorbou, jejíž lyrika a mnohdy na první poslech bezpohlavní tón může u leckoho vyvolat směs spánku a nudy a nebo příjemné kolíbání. V BDŽ předvádí věci jako kdyby měl pod košilí náplasti substituční testosteronové léčby: najednou je hrubý, nesmlouvavý, nadřazený,  neuctivý, ba až místy agresivní a za odpovědí, kterou chce slyšet, jde jako štika po plotici.

   A ženám se tato jeho poloha nelíbí -neboť mají někde vzadu v hlavě  zapsáno, že Burian je jen jakýsi roztomilý medvídek, budižkničemu, které se natáhne na klíček a pak se příjemně usmívá, pohupuje a zpívá.

    Burian - snad jako rovnováhu - chystá v hlavě obdobný pořad o mužích. Kéž bychom se tam dozvěděli, že i ti největší drsňáci jsou ve své podstatě křehcí: nejenže od puberty riskují své životy v nejrůznějších život ohrožujících aktivitách, jen aby se předvedli před ženami, ale stejné úsilí mnohdy vyvíjejí k prosazení či k jejich získání. Vyšší hladiny testosteronu jim zároveň poškozují imunitní systém.

 Riskují: a to je o životních ziscích i ztrátách.  A to zároveň nelze dělat s holubičí povahou.

     Paradoxem tak i ti největší hulváti či machové mohou být ve své podstatě velmi zranitelní a křehcí, přesně tak, jak zpívá Jan Burian:    Muži jsou křehcí/Jak šlehačkové labutě/Jak vánoční ozdoby/Achillovy paty lidstva/Tak zranitelní/I já se drolím/A opadávám/A dám se rozbít/Jak bakelitová hračka/Jak setrvačník v ní/Jak kuře na klíček/Jak lampión/Sklíčko.

                                                                                                                                                            MJ

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O tom, co biologicky zakládá křehkost mužů si budete moc přečíst v sobotní Orientaci LN, datum bude upřesněno v odkazech na články.

Pokud někoho blíže zajímá "lidská přirozenost", může se, je-li "tím pravým", zúčastit výzkumu na katedře antropologie FHS UK viz odkaz v rubrice chystá se či zde: http://josephy.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=45789&bk=4642