Ráno rozevřu záclony jako oponu a uvidím letos svůj první sníh. Sníh nemusím, stejně tak zimu jako teplotní pokles, ale vážou se mi k němu příjemné emocionální zážitky, které již slezly jako první sníh, ale narozdíl od něj již příští zimu nenapadnou.
MJ
Ruth Benedictová, antropoložka se stále zasněnýma, modře našedlýma očima, říká, že cestou k tomu, jak poznat člověka, je studovat jeho zvyky. Každodenní opakované "rituály" toho, co dělá, jak se obléká či co jí. Nejen "zvyky" velké , jako jsou ty vánoční.
Jedním z nich je podle mého i nostalgie. Teskná touha po něčem, co bylo a pravděpodobně již nikdy nebude. Emoce, lidské ztráty či "zlaté časy", ke kterým se se železnou pravidelností vracíme nejen vzpomínkou, ale i současným i budoucím chováním.
Nostalgie, která neovlivňuje jen jednotlivce, ale prostupuje celé národy.Typické portugalské "saudade" je jemným odstínem nostalgie po zlatých časech koloniální expanze a zároveň voláním po "láskách", které odešly na moře a už se nevrátily. Naladění "duše", které dodává očím vzdálený a jakoby duchem nepřítomný lesk a je vyzpíváno v portugalském fado.
Nostalgie je emoce pravděpodobně univerzální, která zvláštním způsobem ovládá naše prožívání i chování a spojuje jednotlivé časové "úseky".
A nejen to: až letos půjdete někomu koupit vánoční dárek, je docela dobře možné, že jeho výběr bude ovlivněn stejnou nostalgií. Neutuchající touhou zpřítomňovat si to "hezké", které už třeba dávno odplynulo a zmizelo za obzorem jako portugalské karavely.
MJ
