Drama jménem Praha

      Praha. Nepředstavuje jen geometrický prostor. Souřadnice GPS. Jak ji každý jednotlivý člověk   vidí, cítí a jak ji má vevnitř zakreslenu, je součástí jeho osobních mentálních map. Tady je jedna z nich. Kdo chce, může se   podle  ní - od úsvitu do soumraku  - tam a zpět projít. Možná je součástí více příběhů lidí, který jsou do ní zakreslený a je v ní tak i vaše zkušenost:

    Vodičkova-Lazarská

  Život na ulici může bejt docela drama. "Bulvární drama", ve kterym se mísí pach zvětralého piva z bufetu s blouznivou vůní mořské soli v Levantě. Odvrácený příběhy z ulice, po níž korzuje "smetánka" a hvězdy, k nimž ze dna vzhlíží "lůza" jako slepec, prostitutka či šílenec, která deklamuje jejich jméno z bulvárních plátků a přepisuje tak zároveň topografii toho, co je "vysoké" a "nízké". 

    Součástí týhle trasy není jen táhlá výkladní skříň Diesel a GAS, ale i kanály, z nichž se jako z otevřenýho poklopu podvědomí valí jako Potopa ven voda, útržky snů, nadoblačný vize i ubitost dna, spása i zatracení, smrt nehodou i zázračný Lazarovo zmrtvýchvstání, špína i  nebeská čistota.

   "Lidský odpad"? Možná. Pokud nás však nedovede k náhledu, že Vodičková-Lazarská je doslova živá tepna, na jejíchž krajích se nítí boláky jako  výstražné majáky, které sice můžeme naoko přehlížet, ale které jsou produktem "recyklace společnosti". Signalizují nám odpor, ale i životní orientaci a ohraničují místa, kam bychom "nechtěli spadnout". Poskytují informace vynesené od těchto nedobrovolných průzkumníků dna a podsvětí. 

 "My nahoře", na palubě Archy, si sice "žijeme"v červeném sametu, ale hodnotu života si mnohdy neuvědomujeme. Kloužeme volně po povrchu modravého moře, zatímco jejich život je zápasem o každodenní povstávání a záchranu z hlubin  vod Leviathanových.

Žižkov

  : představte si typickej oprýskanej činžák, který je však průhlednej jako office-centrum na Karlově náměstí. A co víc, uvnitř zmizí stěny i zástěny a zóny soukromí prolnou s těmi veřejnými. Nabídne se  tak intimní pohled do vnitřního i vnějšího ustrojení vztahů. Dyád, v nichž se párujou  žižkovský frajeři, burani i lampasoví tepláci se svými protějšky.

     Párečky k pohledání, které se rochní v průměrnosti, kterou ani nechtějí či neumějí přesáhnout. Vztahy, který drží pohromadě jen ekonomicko/sexuální protislužba - nebo nuda či setrvačnost. Všední uzývaná každodennost, pro kterou je jiskrou vzrušení jen diskotékové povyražení a hotovým výbuchem příchod něčeho nepoznaného- cizího do šedivé nudnosti.

    Konkrétně bohatého mondénního cizince, který svou přítomností rozkolísá vratkost vztahů, pro které je romantická láska již pouhým nepraktickým obalem a balastem. Život v tomhle neviditelným žižkovským činžáku ukazuje vztahy ve své nahotě, mechaničnu a vyprázdněnosti. V pravdě moderních kulisách a tak, jak si to téměř nikdo z nás nepředstavuje, ale časem do toho s podivnou nevyhnutlností spadne . Akorát, že zpravidla  mezi čtyřma očima a čtyřma neprůhlednýma stěnama a ne   před zraky diváků.

  Karlovo náměstí

   je místem, kde stojí známý Faustův dům. Jeho "nájemník", herec Jenda, v něm však fyzicky nebydlí, pouze si jej kolem sebe mentálně vystavil. Byl tím, o kterém si čtou lidi ulice z příběhu Vodičková-Lazarská: úspěšným hercem, který měl vše, na co si vzpomene, ale bylo mu to málo.

     A tak pokouší stejné démony, jako oni: alkohol, byť kvalitnější a tvrdší a podávaný z rukou samotného Mefista. Jeho prokletím je však blazeovanost a neschopnost žít průměr, jako ti ze "Žižkova".

      Proto se pokouší procesem herectví, které karikuje, ale které je často vydáváno za  vnitřní "alchymickou  práci", nalézti "TO". "Zlato", vyšší smysl a naplnění, které však slepě nevidí před sebou, ani tehdy, když mu to před očima přehrávají ostatní postavy.

      Neustále se přesahuje, protože si nemyslí, že nalézá "to pravé" a marnivě zrakem přechází obyčejné a všední.  Jakoby žil duchem moderny, posedlostí sebou samým, individualismem a osobnostním rozvojem, ale i nejistotou identity, ve které už sám neví, zda je Faust, Don Juan či Quijote a nebo všechno dohromady.

Osud si mnohdy  nevybírá a není vždy snadné, napsat si dle svých představ inscenaci, roli a postavit kulisy ve hře zvané život.

                                                                                                                                                                MJ

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Praha I-III.Divadlo Komedie.  Koncept, režie, scéna: David Jařab. Kostýmy: Kamila Polívková.

Hrají: 

Vodičkova-Lazarská  http://www.prakomdiv.cz/newrep.asp?id=246&autor=3

Žižkov http://www.prakomdiv.cz/newrep.asp?id=274&autor=3

Karlovo náměstí http://www.prakomdiv.cz/newrep.asp?id=340&autor=3