Co je malé, to je hezké?

aneb malý český člověk a vysoká politická kultura

Tak a ted vam, vy opicaci spinavy, krovaci nevzdelany, povim neco o politicke skulplture. Totiz kulture. pettyblog (G.W.Bush)

    Motto: "I hovado má svůj strop, vy ne". Mirek Topolánek Davidu Rathovi.

    V životě je plno nejasných otázek a kulturou zavedených pojmů, jako například "IQ" či "politická kultura", na jejichž otázku se odpovídá  kruhem a jejichž význam často visí ve vzduchu.

    IQ? To je to, co měří IQ testy. Politická kultura? To je to, co nemáme.

    Přesto se tyto pojmy staly masově používanými. Často se také významově prolínají: Naše politická kultura? To je "buran z Valašska" a jeho "iq tykve" ( rozuměj "natvrdlost topolu").

    Politickou kulturu zkrátka politik podle občaná má - a nebo nemá. Často se však tyto soudy týkají jeho vystupování, slovníku, inteligence, "pravidel slušnosti",  (ne)hulváctví či "důstojnosti". 

   To však má ve své v podstatě blíže k "politické kultivovanosti", nežli k "politické kultuře. Tu tvoří všichni lidé dané kultury bez rozdílu, kteří se nemohou naivně domnívat, že by z ní ve jménu "morálky a slušnosti" byli politici vyňati. 

    Politická kultura, zvláště ta demokratická, vytváří  propojené sociální pole "lidupolitiky" a její   hodnoty, postoje a praktiky se odvozují z konzervace minulosti, ale i ze změny politických procesů.

    Komunistická politická kultura  - ať chceme nebo ne -  je stále "vpita v sametu". Možná, že již jen v jeho hlubších, resp. starších vrstvách, ale je dosud zanesena jako zaschlé nekvalitní červené víno i na oblecích politického zastoupení ( byť již ne tesilových.)

  Sametová politická tranzice se pochopitelně nepřekrývá se změnou všech "kulturních vzorců" formujících "národní charakter" zasažený ještě pobělohorskou infekcí "malomocnosti".

  "Malý český člověk" spoluvytváří politiku "zdola", často přízemně, ale ne "od podlahy" .

    Jeho styl je často charakteristický  "českou malostí", poddaností, plebejstvím, servilností, malými krůčky bez velkých vizí či stavěním na rovnostářství. To je v podstatě mnohdy typické pro "politické kultury" některých  takřečených "primitivních" společenstev - lokálně omezených, závislých a oddaných  charismatu a moci náčelníka či panovníka.

   Mezi "vládou" a jejím "lidem" lze tak v podstatě rozeznat model "zdánlivého partnerství", ve kterém se oba partneři snaží předstírat, že  jsou si rovni a dostávají za to zaslouženou "výslužku".

  V této dvojí hře jde však ve skutečnosti o to, že politici s větším či menším úspěchem předstírají, že zastupují voliče (ač jim jde o vlastní prospěch a moc)...

  ...a voliči naoplátku to, že se i nad plané řeči od piva zajímají o veřejné záležitosti a chtějí skutečně participovat v politickém procesu a vytvářet nemarkýrovaná ohniska "občanské společnosti".

    "Co je malé, to je hezké" nemusí v českém národním měřítku zkrátka znamenat zrovna velkou devízu ani velký estetický vkus.

     Vrátím-li se kruhem na začátek, můžeme konstatovat, že co je IQ vesměs známe a politickou kulturu bezesporu máme. A do velké míry takovou, jakou si zasloužíme - ať  se nám to již líbí a/nebo ne.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

                                                                                                                                                             MJ