Tak se nám to krátí. Volby nejvyšší hlavy státu jsou opravdu za dveřmi. Do nového roku vykročíme s novým, politickým a morálním reprezentantem naší společnosti, tedy většinou národa oblíbeným představitelem republiky.
Na mysli mám samozřejmě nového prezidenta. V současném „boji“ o Hrad jsou na špici oblíbenosti dva kandidáti, kteří jsou na první pohled zcela odlišní nejen vizuálně, ale také názorově. Tedy opravdu jen na první pohled. Jedná se o emeritního premiéra a emeritního generála.
Oni totiž mají společného ve věcech zásadních opravdu mnoho. Oba začali svoji profesní kariéru v dobách vlády jedné strany, kdy neváhali svým vstupem mezi tuto svoloč, tuto historickou anomálii vládnutí podpořit. A co více, oba pro svůj kariérní postup aktivně vstoupili do služeb, kterými v daném politickém systému může slušný člověk jen pohrdat. O tom, jaký „přínos“ pro naši společnost měla existence těchto organizací, netřeba vést diskusi.
Pikantní na celé věci je, že oba horcí kandidáti svoji účast v těchto represivních složkách do poslední chvíle tajili a následně ji zcela bohorovně bagatelizují. Pravdou ale zůstává, že po „sametu“ oba ve své profesi udělali zářnou kariéru. Expremiér v byznyse (za totáče působil v zahraničním obchodě) a exgenerál v armádě. Společně také svoji kandidaturu provádějí již drahnou dobu ještě před vyhlášením termínu voleb, kdy následně po jeho oficiálním vyhlášení začíná běžet lhůta, ve které se kandidátům započítávají prostředky vynaložené na kampaň do zákonného limitu. Před prvním kolem mohou kandidáti utratit maximálně 40 milionů korun. Tedy jejich finanční „předtermín“ nelze a netřeba doložit. Opravdu čisté kampaně hodné budoucího prezidenta. Jak tedy věřit volebním heslům „Pomáhá lidem“ či „Vraťme Česku řád a klid“? Jsem bytostně přesvědčen, že již čtvrtou dekádu po „sametu“ není možné mít ve vysokých veřejných funkcích, tím spíše ve funkci prezidenta, napraveného komunistu. O členech zločineckých organizací ani nemluvně (to snad ani v reálu nejde). Kde je svědomí?
Další kandidát je opět emeritní. Je tu exděkanka z Brna. Ta s husákovou normalizací nemá nic společného. Co ji dělá zajímavou je, že je žena a je podobná úspěšné slovenské prezidentce. A to je zcela určitě málo. Už starý jezevec z Vysočiny tvrdil (já ho nemusím, ale měl také světlé chvilky), že politika je řemeslo. A to se člověk také musí naučit. No a to v případě paní kandidátky nikde nevidím, nejsou tu emotivní devadesátky, kdy se tu opravdovou politiku učili všichni. Dnes neznalý nemá v této mlejnici šanci. A sršet na všechny strany úsměvy, je opravdu málo.
V závěsu pro mě těch nevolitelných se ocitá, pro mě jediná možnost, pan nezávislý senátor Pavel Fischer. Už jen tím, že je nezávislý senátor, ve mně vzbuzuje sympatie, neboť ho to předurčuje k fungování nepolitického prezidenta. Má zkušenosti s prací prezidenta, coby bývalý pracovník kanceláře prezidenta Václava Havla, a jako velvyslanec u francouzského „dvora“ má pod kůží etiketu jednání. O politických zkušenostech asi netřeba hovořit. Já jako příznivec konstituční monarchie v případě této republiky jiného takto erudovaného kandidáta nevidím. Pro mě je to tedy jediná možná volba.
Myslím si, že při daných nabídkách možných kandidátů je tu možnost vše rozhodnout už v lednu. A to zcela bez očekávání toho, jak se nový prezident „vybarví“. V případě pana senátora se nám nabízí hotový a zcela čitelný prezident. Druhé kolo je tu zcela zbytečným přepychem.
P.S.
Z kalkulací zda druhé kolo bude o expremiérovi a exgenerálovi mám žaludeční neurózu.
