Konspirační teorie a jejich oběti

Co je to konspirační teorie? Konspirační teorie je vysvětlení údálosti za pomocí rozsáhlého spiknutí většinou nějakých elit.

Tyto elity mohou být jak politici, tak vlivní podnikatelé, případně jiní lidé (ilumináti) i jiné bytosti (reptiliáni) ovlivňující dění v širším, mnohdy globálním, měřítku. Je tam tedy vždy nějaký politický podtext, kterým se tyto teorie odlišují například od urban legends (český ekvivalent jsem ještě nikdy nepoužil, snad - městské příběhy?), jež se zaměřují spíše na tajemno a politický podtext postrádají. Konspirační teorie tak, jako jakékoliv jiné, mohou být pravdivé nebo nepravdivé. Shodou okolností a tím, jak vznikly (jejich autoři jsou skoro vždy z řad laické veřejnosti bez přístupu k tajným informacím), je drtivá většina konspiračních teorií nepravdivá a ty nejznámější zřejmě všechny. Jejich vyvracení ale nebude předmětem tohoto článku, ten bude řešit příčiny toho, proč mají u některých lidí takový úspěch.

Spousta konspiračních teorií zjevně odporuje logice a je vyloženě nesmyslná. Přesto jim mnozí jedinci dají přednost před mnohem racionálněji znějícím vysvětlením. Není to tím, že by snad konspirační teorie byla jednodušší na pochopení, kdežto ta oficiální pro laika příliš složitá. To zde zjevně nehraje žádnou roli. Člověk, který uvěří konspirační teorii například o 11. září, se tak rozhodl nikoliv na základě aktuálně zhlédnutého videa (např. Loose Change), které by předložilo nezvratná fakta, ale již před zhlédnutím videa měl v sobě předpoklad, že takovému videu bude věřit. Toto přednastavení se vytvářelo dlouhodobě, a proto není možné ho během krátké doby změnit předložením faktů, které tuto konspiraci vyvracejí. Toto je jedna z klíčových věcí, které je nutno vzít v úvahu. Člověka, který pevně věří nějaké konspirační teorii, dodáním faktů nepřesvědčíte. Základním předpokladem pro tendenci věřit konspiracím je nedůvěra v systém a jak jsem řekl, tato nedůvěra se vytvářela dlouhodobě. Z toho dále vyplývá, že stejná osoba bude mít tendenci věřit i dalším konspiračním teoriím, ne jen jedné konkrétní, neboť předpoklad spiknutí je přítomen od začátku a nebyl vytvořen až na základě zjistěných skutečností v souvislosti se zkoumanou událostí. Toto se také potvrzuje v praxi, přičemž mnozí z těch, kdož věří konspiracím (pro zjednodušení je budu nazývat „postiženými“) souběžně věří i konspiracím protichůdným, které se navzájem vylučují (nechvalně proslulý dezinformátor Massimo Mazzucco nemá problém tvrdit, že Rusko napadlo Ukrajinu kvůli rozšiřování NATO, aby po pár větách řekl, že nebýt ostřelování Donbasu ukrajinskou armádou, tak se Ukrajina válce vyhnula).

Příčiny tendence důvěry v konspirační teorie si můžeme rozdělit do dvou kategorií - inicializační a zesilující. Princip je podobný jako u různých leteckých katastrof, kdy za pád letadla zpravidla nemůže jedna jediná příčina, ale ucelený řetězec neštastných okolností. Zdaleka nejčastější inicializační příčinou je frustrace, která bývá způsobena zásadním vnitřním nesouhlasem se směřováním státní nebo častěji světové politiky a vývoje společnosti (Green deal, propagace LGBT, globalizace a vliv korporací, socialismus nebo naopak kapitalismus, podpora migrace, rasismus nebo naopak pozitivní diskriminace, apod.) nebo, jak jsem psal v minulém článku, člověk, který není spokojen se svou rolí ve společnosti, z toho viní společnost, ve které je neúspěšný, přičemž rozhodující není ani tak míra neúspěchu, ale pocit, že si dotyčný zaslouží víc. Čili kupříkladu celebrita, která se má objektivně lépe než 90% populace, může být rovněž nespokojena, pokud má vyšší ambice než odpovídá jejím možnostem. Člověk, který má pocit, že svůj život nemá pod kontrolou a že na něj silněji doléhají vnější podněty, má i silnou tendenci důvěry v KT. Paradoxně zde neplatí přímá úměra, že čím větší frustrace, tím větší tendence věřit konspiračním teoriím. Místo této přímé úměry se uplatňuje princip spojených nádob, kdy je-li inicializační příčina příliš slabá, musí být naopak silnější příčiny zesilující. Samotná frustrace tedy způsobuje, že se přání stane otcem myšlenky (tomu bohužel v různém kontextu občas podléhají i vědci, což je z profesionálního hlediska diskvalifikuje). Jedinec má představu, že společnost, ve které je neúspěšný nebo s jejíž vývojem vnitřně nesouhlasí, je špatná či nemocná, stojí proti němu v aktivní opozici a snaží se mu i škodit, v některých extrémních případech ho dokonce zahubit, jak nám ukazují mnohé konspirace ohledně „vražedných vakcín“, kterými má být zredukováno lidstvo viz konspirace o zloduchu Billu Gatesovi, který chce vyhubit až 70% lidstva (a nemá problém to věřejně sdělovat).

Zesilující faktory patří většinou do kategorie psychologie davu, kterou dobře popsal francouzský psycholog Gustave Le Bon. Tvůrci konspirace často (ať už je manipulace jejich cílem nebo ne) podněcují u diváka obrazotvornost. Ta psychologicky ovlivňuje každého (třeba v případě reklam), ovšem stupeň ovlivnění je u každého jedince zcela odlišný. Uveďme si konkrétní příklad extrémního dopadu obrazotvornosti u některých jedinců. Některým hercům hrajícím výrazně záporné postavy se stává, že dostávají od některých diváků různé výhružné vzkazy včetně výhružek smrtí. Stává se to jak u nás, tak i v zahraničí, co vím, tak velmi mnoho jich dostal Jack Gleeson, jenž hrál silně zápornou postavu Joffreye Lannistera v seriálu Hra o trůny a kterému tyto reakce na čas znechutily herectví (u nás to byl např. Josef Vinklář v roli doktora Cvacha). Přičemž jedná se o film, tedy zjevnou fikci, o které nikdo soudný nepochybuje, že fikcí je. Přesto toto na některé jedince, odtržené od reality, silně působí. A jak jsem psal výše, obrazotvornost obecně (v jiném než uvedeném kontextu) ovlivňuje všechny lidi bez výjimky, jen míra působení je jiná. Počet lidí věřící konspiračním teoriím je samozřejmě řádově vyšší, než počet pomatenců píšících výhrůžky hercům, protože zde již není fakt, že se jedná o fikci, tolik zřejmý. Konspirace o 11. září tedy zdůrazní volný pád budov WTC, který hned na první pohled vypadá podezřelě (sám o sobě, aniž by konspirátoři museli manipulovat) jako řízená demolice a to jednak rychlostí pádu a taktéž jeho „elegancí“, kdy se budovy „krásně“ zřítily do sebe. Tento vjem má daleko větší dopad, než si mnozí připouští a dost možná právě tento fakt stojí za tím, proč konspirace o řízené demonici vůbec vznikla a proč právě této teorii věří tak obrovské množství lidí. Diváka už pak ani nezajímá, že konspirační teorie nenabízí ucelený pohled na věc a fakt, že událost je tak, jak ji popisuje, prakticky nerealizovatelná. Jak ale poznamenává Le Bon, dav nezná pojem nepravděpodobnosti. A divák jde ještě dál. Nejen, že ho nezajímají zcela zásadní principy, on je ochoten i ignorovat zjevná fakta. Příkladem mohou být stopy, které se našly či nenašly v souvislosti s letadly. Například velmi rozšířená teorie hovoří o tom, že v Pentagonu se nenašly žádné trosky letadla, které do něj mělo narazit a místo něj jej zasáhla raketa. To je nesmysl hned z několika důvodů (to by vydalo na samostatný článek), ale podstatné je, že vůbec není pravda, že se žádné trosky nenašly a není těžké nalézt snímky, které je zachycují. Jistě...divák může argumentovat, že trosky tam byly dodány až následně, což teoreticky realizovatelné je, ale otázkou zůstavá, na základě čeho věří tomu, že se tam žádné trosky nenašly, když tam evidentně jsou (ať už se tam ocitly jakkoliv).Tento fakt je ale, jako spousta dalších, zcela ignorován. Ale to není vše. U postižených dochází dokonce k tomu, že jsou-li vytrhnuti z působení davu (jsou tedy v reálu vystaveni situaci face to face a nejsou ve své komunitě ani nesedí doma u počítače) a jsou jim předložena zcela neprůstřelná fakta, jsou tito lidé pod tíhou důkazů ochotni připustit jejich platnost, relevanci a to, že vyvracejí jejich argumenty. Avšak když ty stejné lidi potom potkáte po měsíci, zjistíte, že se jejich názor překlopil do původní polohy a že znova argumentují stejnými argumenty, které již jednou uznali za vyvrácené. Další zesílení pak přidají média, která informují o různých podvodech, krádežích, korupci i, jak již bylo řečeno, filmy obsahující čistou fikci. Všechno toto vytváří dojem, že svět je jeden velký podvod.

Dalším vlivem, který na postižené působí, je davová nákaza a sugesce. Lidé obecně se mají tendenci sdružovat na základě podobných vlastností, zájmů a názorů. Tak se vlastnosti davu uplatňují bez ohledu na to, zda se tito lidé nachází na stejném místě, ale dav mohou tvořit také zaměstnanci jendoho oddělení ve firmě, kde je vyžadováno podobné vzdělání, kde probíhá podobná činnost a existuje podobné platové ohodnocení, prostě obecně dojde k vytvoření skupiny typově podobných lidí (které samozřejmě také vzniknout nemusí). Pakliže vznikne dav, v rámci tohoto seskupení nemají jednotlivci tendenci příliš vystupovat proti společné myšlence, která je sdružuje ani ji zpochybňovat. Tato skupina dále umocňuje konfirmační zkreslení, tedy tendenci vybírat si mezi důkazy (a ignorovat jiné), vytvořené v předchozích krocích. Dále se pak uplatňuje princip opakování. Samotné opakování je jedním z nejdůležitějších psychologických vlivů působení na davy, k tomu se často přidává působení autorit. Autorita ve smyslu člověka, kterou uznává konkrétní dav, nikoliv obecná autorita, kterou uznává společnost. Tato autorita je často „bývalý někdo“. Velice často se setkáváme se situací, kdy člověk, který by měl být v dané oblasti odborníkem, sám šíří konspirace. Jedná se o různé bývalé generály, bývalé agenty, bývalé pracovníky NASA, bývalé piloty, bývalé politiky, bývalé lékaře atd. Frustrace z ústupu ze slávy nebo aktivní služby, tendence za tím vidět životní křivdu a s přibývajícím věkem degenerace kognitivních funkcí působí obrovské škody na soudnosti a úsudku těchto lidí. Není výjimkou, že bývalý generál začne blábolit o pitvách mimozemšťanů a podobné výmysly. Autoritám davy přisuzují někdy až posvátnou roli. Příkladem může být Putin, kterému jeho dav „sežere“ naprosto covoliv a ani video s kompilací jeho vzájemně si odporujících projevů nemá na tento dav sebemenší vliv. Ale nemusíme chodit daleko, sám jsem například příznivcům Rajchla, Hamplové, Okamury a dalších mnohokrát předložil důkaz, že dotyční lhali, samozřejmě zcela bez efektu, nadále to pro ně byli lidé, co na rozdíl od prolhaného mainstreamu mluví pravdu. Teď mnohé napadne otázka, co by se stalo, pokud by některá z autorit změnila názor a začala tvrdit to samé, co prezentuje mainstream. Zda by dav následoval svou autoritu nebo by ji naopak zavrhl. Na základě dlohodobého přednastavení víme, že dav by se zachoval přesně tak jako když do té doby zbožňovanému fotbalistovi klesne výkonnost. Z miláčka davů se stane vyvrhel (který mohl být i uplacen nebo mu bylo vyhrožováno). Autorita je tedy v tomto kontextu vždy významná osobnost z řad propagátorů konspirační teorie, naopak autorita z řad mainstreamu je v lepším případě považována za bezvýznamnou, v horším případě přímo za součást spiknutí.

Argumentace postižených lidí z řad davu je většinou velmi plytká, stejnorodá a dopředu velmi snadno odhadnutelná. Obsahuje minimum logických konstrukcí a pokud se neomezuje na prosté fráze typu „kdo ví, ten ví“ či „musíš si o tom nejdřív něco přečíst, abys pochopil“, ale skutečně existuje tendence něco předložit, většinou se jedná o předložení videí či článků, o kterých předpokládají, že je neznáte a že obsahují důkazy. Pokud ale na jejich základě vyvoláte diskuzi o logických souvislostech, již zde není schopnost na tyto články navázat, rozvíjet je či vysvětlit rozpor, který vzniká v některých případech, kdy dodané „důkazy“, ve skutečnosti ani nepotvrzují to, co daná osoba tvrdí. Tato neschopnost argumentace zpravidla vyvolá obranný postoj, kdy se tázaná osoba odvolává na vaši údajnou nedostatečnou intelektuální kapacitu předložená data pochopit, popřípadě vaši přílišnou a nepřekonatelnou zmanipulovanost. Samotní postižení sami sebe vnímají jako individuality, které jsou schopny vlastního názoru a vidět dál než tzv. mainstreamem zmanipulované ovce. Ve skutečnosti se však proti mainstreamu staví automaticky a to bez ohledu na množství či kvalitu důkazů. V posuzování pravdivosti konspirační či oficiální verze příběhu však objektivně nehraje žádnou roli to, zda se jedná o verzi konspirační či oficiální. Rozhodující je jen a pouze to, zda verze dává či nedává logický smysl. Nakonec pravda je ta, že tyto osoby stejně nepřednáší svůj vlastní názor, protože ony samy žádné spiknutí nikdy neodhalily, ale převzaly názory těch, kteří jim toto vnuknutí vštěpili. Jakmile dojde k vyčerpání odkazů na tyto články a videa, tito lidé se s vámi odmítnou dál bavit, stejným způsobem jako když chcete debatovat se silně věřícím a zpochybňovat při tom jeho Boha.

Další příčina, proč je někdo schopen uvěřit konspirační teorii, nemá vůbec nic společného s psychologií, ale je to prostý fakt, že postižení nerozumí principům, jak věci fungují. Například vystudovaný elektrotechnik nebude věřit konspirační teorii o „nebezpečných“ 5G vysílačích, člověk pracující v letectví nebude věřit na chemtrails a jaderný fyzik nebude věřit na radioaktivní mrak v Polsku ze zničené munice z ochuzeného uranu. To však ale neznamená, že takový člověk nemůže podléhat konspiracím mimo svůj obor a bohužel to ani tyto tendence nijak nesnižuje. Jako odstrašující případ bych zde uvedl mikrobioložku Soňu Pekovou, která tedy dokonce šířila konspirace i v rámci svého oboru, čímž nemyslím teorii o umělém vzniku coronaviru (která sama o sobě není nereálná), ale o jeho vazbě na Spojené státy a ukrajinské biologické laboratoře, což už čirá konspirace je. Do psychologie naopak patří Dunning-Kruger efekt, kdy lidé s nízkými znalostmi problému mají tendenci svůj úsudek o problému nadhodnocovat a považovat jej za správný. Jako příklad bych uvedl paní, na kterou jsem narazil nedávno, která propaguje homeopatika a která kritizovala produkty označené logem Rainbow Forrest Alliance, ve kterých údajně přístrojem na biorezonanci (BICOM) zjistila různé chemikálie a patogeny, nechyběl mezi konspirátory tolik oblíbený oxid grafenu a dokonce i spike protein z coronaviru (co by tam asi tak dělal?!). Čili totální mišmaš ze kterého bylo jasné, že paní nemá nejmenší tušení, o čem mluví, ale přesto byla o své pravdě přesvědčena. Což je další problém. Je totiž rozdíl, pokud někdo nějakou konspiraci považuje za jednu z možných alternativ, anebo zda je zcela přesvědčen o její správnosti.

Kromě znalosti principů je jedním z dalších faktorů ovlivňujících vnímání konspiračních teorií schopnost analytického myšlení. Nechci rozebírat definici, ale je jasné, že tendence napasovat veškeré nalezené důkazy na předem připravenou myšlenku spiknutí a, v rozporu s Occamovou břitvou, vymýšlení složitých konstrukcí, jejichž základem je čistě domněnka a ne fakta, mezi ně nepatří. Co samotná inteligence? Inteligence sama o sobě nedokáže zabránit víře v konspirace. Vysoce inteligentní člověk nebude věřit teoriím, které jsou vyloženě hloupé, ale pokud je paranoidní představa o spiknutí přítomna, začne si vymýšlet své vlastní, případně modifikovat stávající. Mohou nastat obě situace. Inteligentní člověk může najít vysvětlení pro mnohé sporné body a teorii učinit průchozí, přičemž málo pravděpodobná situace je pořád ještě situací reálnou. Ale zrovna tak je možné, že člověk, který jinak oplývá analytickým myšlením a racionálním úsudkem, při konkrétní situaci prostě vypne, podobně, jako k tomu dochází například u zamilovaných (kde je vypínání racionálního uvažování ještě silnější). Motivace samotných tvůrců konspirací obecně jsou však různorodé a nedá se říct, že by za nimi stála nedůvěra v systém jako je tomu u těch, kteří jim podléhají.

Konspirační teorie jistě nejsou fenoménem posledních let ani dekád. Rychlost jejich šíření a možnost ovlivnění mas je však v dnešní době bezprecedentní. Postiženého člověka můžete velmi snadno zmanipulovat, ovšem, jak vyplývá z předcházejícího, pouze jedním směrem. Tj. velmi ochotně uvěří informaci, která je v souladu s jeho dlouhodobě vytvářeným přesvědčením, ale naproti tomu bude se zdráhat uvěřit informaci opačné a to i přes množství předložených důkazů. Praktické důsledky takového jednání jsou zřejmé a komplexní - od politických přesvědčení, tendencí dodržovat či nedodržovat různá opatření až po lynčování na základě přesvědčení. O tom, jak z toho ven, zase někdy jindy...