Za mého mládí nebyl internet a mobily. Jsem prostě dítě štěstěny

Kdyby totiž tehdy existovaly a já náhodou dnes chtěl někam kandidovat, měli by mí protivníci sakra nabito. Ani by nemuselo jít o prezidentský stolec, třeba jen o flek místostarosty nebo nějaké lepší místo ve firmě. 

Jen ta představa, jak po oznámení mé kandidatury na ředitele Dopravních podniků vychází v pražských denících fotografie, jak visím hlavou dolů na tyči v metru spolu s několika dalšími tanečnicemi (některé i s dolů ohrnutými minisukněmi!) a s palcovým titulkem: Tento devastátor metra má řídit v Praze dopravu?! No, ano. Takhle jsme občas po tréninku jezdili metrem a hráli hru „na netopýra“. Nastoupili jsme do vagónu, vyšvihli se nohama na horní kovové držadlo a spustili hlavou dolů. A sledovali „jakoby nic“ reakci přistupujících cestujících. Dnešní akce, kdy se po netu lidé domluví na „jízdě bez kalhot“, nebo si nasadí masku Fantomase, je proti tomu slaboučký odvar. A ještě dámy určitě dlouze přemýšlejí, jaký typ kalhotek si pro tuto recesi vzít. A víte, kdy jsme toho nechali? Jednou takhle zase visíme jak netopýři a najednou nastoupil asi dvacetiletý kluk. Ale ne do vagónu, ale MEZI vagóny. Skočil prostě na spřáhlo, chytil se madel a jel takhle několik stanic a přes okno se na nás usmíval. Pak zase vyskočil na nástupiště a zmizel. Museli jsme uznat, že tohle je nejvíc a náš netopýr byl navždy ztrapněn. To jsou ty hodnotové žebříčky mladistvých delikventů a hazardérů. Měl bych honem k téhle frajeřině korektně dodat: V žádném případě to nezkoušejte, hrozí pád pod vlak a smrt. Ale účinek by byl stejný jako když ředitel Hrušínský varuje ve filmu Obecná škola žáky před olizováním zábradlí v mrazu. Dnes by mě něco takového ani nenapadlo, navíc bych po zavěšení vyrval svou vahou madlo ze stropu i s poctivými ruskými šrouby mašinostrojítělnogo zavóda.

Kdyby měli mí spolubojovníci v Armádním uměleckém souboru k dispozici mobily, jistě by vzniklo zajímavé video z hotelu v Chrudimi. Mí brněnští bratři ve zbrani by určitě natočili, jak jsem po ochutnání jejich moravské speciality s varovným názvem Krvavý záda měl několikahodinové okno. Podotýkám, že jediné v mém životě. Včetně řehotu, když jsem ráno nadával u umyvadla, že neodtéká voda. „A ty se divíš, když jsi do něj v noci nablil?“ sdělovali mi s hurónským smíchem. Mohl bych se po umístění takového videa na youtube stát šéfem Národní protidrogové centrály? Ani u Anonymních alkoholiků bych neprošel.

Kdyby byly mobily v mém mládí, ještě daleko hůř bych dopadl, kdybych se rozhodl pretendovat na jakékoli místo v genderových výborech nebo dokonce v Komisi OSN pro postavení žen. Takový hezký záběr z jednoho tanečního soustředění v Orlických horách – a ve volebních preferencích by mě přeskočil i Harvey Weinstein. Když jsme tenkrát dorazili do tělocvičny a ubytovny, schválně jsem si našel pokoj ukrytý v labyrintu chodeb daleko od ostatních ubytovaných. Já se totiž chtěl pořádně vyspat před nácvikem nové choreografie na druhý den. Jenže o půlnoci, kdy jsem ve svém úkrytu ulehl do postele a vychutnával si klid, vypátraly mě tam dvě tanečnice. A jestli si prý k mně můžou lehnout. Prozrazení „zašívárny“ mě dost otrávilo, tak jsem jim odsekl, abych je odradil, že ke mně do postele můžou jen nahý, když i já jsem si zapomněl pyžamo. Co myslíte, že udělaly? Okamžitě se obě svlíkly a hupsly mi do peřin, jakože skvělá legrace. Kdyby v té chvíli vešel někdo další s mobilem a chutí dobře prodat pikantnosti bulváru, moje šance na zvolení by pod vahou titulku Ponížené ženy ve víru jeho chtíče klesly v OSN na bod mrazu. A to i když se dál v té posteli nic nedělo, což ale vysvětlujte čtenářům s fantazií Julese Vernea. Jen ta choreografie, na druhý den vytvořená, patří dodnes k mým nejblbějším. Protože nevím, jak vy, pánové, ale já se uprostřed dvou nahých dívčích těl strašně špatně soustřeďuju.

A že nebyly v mém mládí sociální sítě, tak to už je úplný dar z nebes. Protože tady už jde i o vězení. Pro ilustraci zase jen jeden příklad, který se nestal mně, ale je pravdivý. Jednoho dne v noci volala mému dobrému příteli M. jeho kamarádka. Že jeho šestnáctiletý syn právě zveřejnil na Facebooku nový status, že se právě chystá do postele se svou čtrnáctiletou přítelkyní, ať mu všichni drží palce. Jenže udělal jednu velkou chybu, kdysi si do přátel dal i tu starší kamarádku mého přítele, nejen stejně staré (a obdivně lajkující) kámoše. Můj přítel vyletěl z postele, nastartoval auto a hnal se k rodičům té roztoužené čtrnáctky (kteří samozřejmě odjeli na chatu). A svého syna vytáhl rovnou z postele a za nadávek mu důrazně vysvětlil, že jeho mladinká přítelkyně je jaksi ještě pod zákonem, ale on už má v kapse občanku a tohle by pro něj mohlo mít fatální následky včetně paragrafu o znásilnění. Je mi jasné, že nezletilci si z tohohle vyprávění vezmou jen poučení, že si nemají dávat do přátel rodiče ani jejich kámoše. No a samozřejmě i ten syn mého přítele může jednou kandidovat třeba na starostu. A dobráků, co by s gustem zveřejnili nějaký pěkný starý status o jeho nepotrestaném sexuálním zneužívání holčiček, se v Česku najde vždycky dost a dost.

Ani to, že za mého dětství nebyly mobily a internet, není úplně spolehlivé. Vzpomínáte, jak se jeden disident nechal nafotit nahý na hřbitově a StB se ke snímkům dostala a hned je Rudé právo s chutí uveřejnilo (se začerněním intimních partií, Ruďas byly přece počestné noviny!)? Nebo jste na netu narazili na fotku úplně nahé mladé Angely Merkelové z nějaké FKK pláže? Kdopak to asi „nezištně“ poskytl médiím, že?

Co je už úplně na hlavu: i když jste mládí strávili jako mniši či ctnostné panny z klášterní školy, tak se moc neradujte. Činy, dříve považované za morálně běloskvoucí, se totiž stejně můžou za pár let proměnit v hříchy smrtelné. Takový kanadský premiér Justin Trudeau, co si v mládí jedinkrát zadováděl na maškarním v převleku za Aladina, je dnes vláčen médii jako rasista. Vždyť si začernil obličej, nasadil turban a "vysmíval se" lidem s tmavou barvou pleti! Takže, opravdu jste nikdy nehráli čerta na Mikuláše nebo toho černého vzadu na Tři krále? Nebo jste na školní besídku nepřišli s utěrkou na hlavě jako šejk? Nebo jste dokonce dali ve školce pusu holčičce? Jestli ano, jste v háji. Může snad nějaká globální firma strpět ve svém vedení rasistu jak poleno? Nebo dokonce sexuálního predátora, co v šesti letech obtěžoval kamarádky? V žádném případě!

A tak, i když do nějaké funkce nebo politického života se opravdu nechystám, jsem stejně rád, že za mého mládí internet neexistoval a mobily s foťákem taky ne. Že moje dětství a telecí léta až na pár zažloutlých fotek zůstaly v paměti jen mé a nejbližších přátel. Protože tam patří a je jim tam dobře.