„Pane docente, už je čas, musíme jít!“ nahlédl do dveří docenta Chrchlouška Boris Hujercin, ruský emigrant, jinak pomocný lékař v ústavu Demental Health, zřízeném pro VIP pacienty z celého světa.
„No a co?“ zvedl podrážděně obočí Chrchloušek.
„Že už začne vizita,“ poklepal si na hodinky Hujercin.
„Poslyšte, Hujercine, nejste vy lékař umírajícího času?“ nadechl se Chrchloušek, ale pak mávl rukou a vstal. Na chodbě už čekalo celé lékařské konsilium a Hujercin už úslužně otevíral dveře prvního pokoje. Chrchloušek vkročil a za ním se nahrnuli ostatní lékaři.
„Nový pacient, byl přijat včera,“ vysvětloval zadýchaný Hujercin a ukázal na bělocha, který seděl u stolku a hrál šachy s černochem. Běloch měl místo židle klekátko, takže u hry klečel. „Tady pacient Kúdela se zde léčí z obsedantního rasismu a tohle je náš nový ošetřující lékař ze Sierry Leone doktor Mwengele, který jeho léčbu dostal na starost.
„Ale já nejsem žádnej rasista,“ vyskočil okamžitě z klekátka Kúdela. „Vidíte, hraju s černými,“ ukázal na šachovnici, „a úplně férově. A klečím tady celou dobu před panem Mwengelem a nemám s tím problém. Obvinili mě, že jsem Kamarovi pošeptal do ucha, že je fakink manky, ale to neni pravda. Jen jsem mu řek, že ten dvougólovej rozdíl už je fakt manko, ani ne škodolibě. A von neumí česky a hned začal řvát, že jsem rasista.“
„A seš rasista, na zápas s Arsenalem zapomeň, a na všechny další taky, postarám se vo tvůj doživotní dištanc,“ procedil temně Mwengele. „A tý tvý slavný Slavii taky, za hranice vyjedete jen do Ruska. Máte rasismus zažranej až do štrupen.“
„ Ale já přece černochy respektuju, vobdivuju, a jsem pokornej jak beránek. Měli jsme to takhle na Slavii vždycky. V šatně před každým zápasem jsme poklekli před našima černejma spoluhráčema a šéf klubu Tvrdík, von je na rasismus jako pes… Může se říct o bělochovi, že je pes?“ obrátil se starostlivě na Mwengeleho Kúdela.
„Může,“ procedil mezi zuby Mwengele a pokácel jednu bílou figurku na šachovnici, k níž temně prohlásil: To máš za svůj rasismus, Churchille.“
„Tak Jarda Tvrdík nám k tomu vždycky předzpívává Pole s bavlnou od Rangers: Den za dnem kůže zná bič katů, vidíš jen černý záda bratrů. Pak se všichni bílí hráči před nima kolektivně sešviháme a jdem na hřiště. Já si to pak kolikrát i broukám při zápase, když vidím černý záda, teda jak Deli rozehrává protiútok. „A mám tě, ty hajzle,“ vyskočil okamžitě ze židličky Mwengele. „Deli?! Tak ty budeš svejm černejm spoluhráčům nadávat do zas.anejch čokoládovejch tyčinek?!!!“
Vypadalo to, že Kúdela omdlí, jak se roztřásl. „Ale… ale… von se fakt jmenuje Deli, Simon Deli,“ začal koktat Kúdela.
„Já ti dám čokoládový tyčky,“ neposlouchal ho však Mwengele. „Tumáš,“ a vrazil Kúdelovi pěstí do obličeje. „Ta sedla, co, ty rasistický čuně? Jak vod Kamary v tunelu v Glasgow.“
„Tak dost, pane doktore, tady nejste ve Finsku, my tu fyzické tresty nepoužíváme,“ odtrhl rozkuráženého Mwengeleho od krvácejícího Kúdely Chrchloušek. „Mohl byste nám vysvětlit, jakou kúru jste tady panu Kúdelovi naordinoval?“
„Vostrou, docente,“ sedl si Mwengele a pokácel další bílou figurku na šachovnici se slovy: „To máš za to, Washingtone, žes mučil otroky na svejch plantážích,“ což ho trochu uklidnilo. „Dneska máme, jak vidíte, antirasistický šachy s klečením, zejtra bude arteterapie.“
„A to obnáší co?“ zeptal se Chrchloušek.
„Budem začerňovat všechny těla na obraze Hieronyma Bosche Zahrada pozemskejch rozkoší. Věřil byste, že z víc než stovky postav na obraze je jen jedenáct černochů a z toho se eště dva topěj? Černoši nemaj právo na pozemský rozkoše, to jako vopravdu? Neuvěřitelný! Bosch byl jasně rasista jak malina! To si Kúdela mákne.“
„Ale to bude falšování historie, ne? Takhle Bosch ten obraz nenamaloval.“ podotkl docent Chrchloušek.
Mwengele se zamračil. „Koho zajímá nějaká pitomá historická pravda? Viděl jste, docente, televizní seriál Bridgerton?
„Myslíte ten z Netflixu, jak tam hrajou anglický šlechtice z 19.století černoši?“ upřesňoval si Chrchloušek.
„Přesně. A co řekla castingová režisérka Hendryová, když jí obvinili, že tehdy žádný černoši mezi britskou šlechtou nebyli?“ usmál se vítězoslavně Mwengele. „Že se dřív všecko točilo jen z pohledu bílejch a teď je to teprve v pořádku. Doslova, že ‚se stydí říct, že slovo inkluzivní se v našem oboru začalo používat teprve před pár lety‘. Tak se koukejte taky stydět. Mona Lisa bílá, socha Venuše bílá, černochy v Simpsonovejch dabujou běloši, básničku naší černošský básnířky Gormanový chtěj drze překládat běloši, samej rasistickej plevel. Tak s tim je konec, docente. Jeden Othello to nezachrání, všecko se musí inkludovat. “
„Ale to je… bláznovství,“ vykoktal rozčilený Chrchloušek. Vzápětí si uvědomil, že tohle slovo v ústavu zakázal používat, otočil se na patě a vystřelil z pokoje.
„Pane docente,“ přitočil se k němu na chodbě rychle Hujercin, „já se omlouvám, ale…“
„… co ale, kdo vlastně toho Mwengeleho do našeho týmu přijímal, já teda rozhodně ne!“ přeskočil rozčilením Chrchlouškovi hlas.
„No právě, pane docente,“ vyhrknul Hujercin. „Já jsem vás zapomněl upozornit, že ten Mwengele… není doktor, je to… nový pacient. Ta jeho role doktora, to je jen součást terapie.“
Docent Chrchloušek se na Hujercina dlouze zadíval, Boris přímo cítil jeho spalující pohled. Oddechl si až tehdy, když se docentova tvář pomalu roztáhla do širokého úlevného úsměvu.
