Umělci a politika bez příkras aneb Nohavica a jiné „hodné holky“

Jako umělec, co se prakticky celý život pohyboval v uměleckém prostředí, bych rád přičinil pár poznámek k rozprouděné diskusi daj-li nebo nedaj-li mi tu Puškinovu-Putinovu medaili. Ale vezmu to trochu bagrem. Když už, tak už.

A nebude to čtení pro slečinky. Takže, jste-li slečinky, tady to čtení blogu zapíchněte, prosím pěkně. Na úvod bych chtěl zdůraznit, že mám k umělcům jako k „speciale genus“ velmi kritický vztah. Vývojem od nadšeného venkovského burana, přibyvšího do Prahy s bezmezným obdivem k umělcům, až k dnešnímu názoru, jsem prošel po letech obcování s nimi. Jako novinář, kreativní producent, organizátor koncertů… Některé jsem jen týral tanečními nácviky choreografií do filmů a televizních seriálů či show, jiné dokonce několik let honil po parketu jako členky mého tanečního souboru. Užíval jsem si to, přiznávám, protože umělci si podle mého názoru nic jiného než velký bič a malý dvůr nezaslouží. Je to čeládka zpovykaná, namnoze nebetyčně líná, užvaněná, chaotická, krajně nespolehlivá, hašteřivá, závistivá, bez výdrže, kázně, bázně a hany. Často s naprosto neopodstatněným egem na úrovni Mount Everestu. A s výkony na dně Mariánského příkopu. Lze však vůbec na prkna, která znamenají svět, vlézt bez notné dávky sebedůvěry? Bez žízně po potlesku? Mezi uměleckými úspěchy a skromností, jak jsem – nikoli sám – vystopoval, je jasná nepřímá úměra. Když jsem potkal skutečného Mistra, byl (také ne vždy) pracovitý, pokorný, o sobě velmi často pochybující a skromný. Jen jednou jedinkrát jsem zažil Karla Gotta, jak si postěžoval (a spíš s úsměvem) po koncertu pro děti z dětských domovů, který jsem organizoval. Že ho ani jednou režisér nezabral zblízka, když zpíval závěrečnou koledu se všemi kolegy. On se totiž, na rozdíl od jiných hvězdiček, které tam jen „otvíraly hubu“, protože se na naučení písně vyflákly, skutečně text perfektně naučil. Nebo herce Jana Třísku, který při natáčení vánoční básně vyčetl našemu štábu, že není perfektně připravený (což byla pravda, do produkcí, na něž byl v zahraničí zvyklý, jsme měli daleko). I on tehdy přišel excelentně připravený, dodnes mě z jeho přednesu mrazí.

Zástupci umělecké šmíry, jejichž lesk pohasíná do světelně neznečištěné tmy často ani ne za hranicemi Šumavy, ale už za hranicí Prahy či Brna, to však viděli jinak. Bičováni fanklubem o deseti členech k adoraci až zbožštění promítali sami sebe v kuloárech hollywoodských Oscarů či ověšeni eurovizními cenami, případně Nobelovkou za literaturu, Pulitzerem nebo aspoň Magnesií Litera či Českým slavíkem nebo lvem. Pouze virtuálně, většinou. Řekl bych, že řada herců, co hraje Hamleta, cítí se Shakespearem, když Einsteina, tak teoretickým fyzikem. Stanislavského metoda psychického realismu, dovedená ad absurdum. Všimli jste si, kolik herců často cituje nějaké klasiky, ale vždycky jde o úryvek z nějaké hry, v níž hráli? A nikdy z ničeho jiného, pominu-li samozřejmě Padesát odstínů šedi? Zpěvačka zaduje Piafové Non, je ne regrette rien a hned se také cítí Vrabčákem. Úplně nejhorší je však situace u modelek. Jen dvakrát v životě jsem kývl na choreografii módní přehlídky. Lituji dodnes. Pracovat s dívkami, kterým už od dvanácti celé okolí hučí do hlavy, jak jsou krásné, nadané a úžasné, i když pro to prstem nehnuly a neumějí ani chodit, natož tančit, je fakt utrpení. Opět, zdůrazňuji, že zobecňuji, výjimky jsou vždy vítané. Rovnou říkám, že tu druhou přehlídku (spíše snový obraz) jsem vzal jen proto, že tam modelky vystupovaly úplně nahé, jen potřené zlatěnkou a nic nezakrývajícími kovovými aplikacemi. No jo, heterosexuální slaboch. Pro zájemce: daleko podrobněji to popisuji v mém románu V některém z příštích žraloků.

Z výše popsaného vyplývá, že umělci se i v občanských rozhovorech občas stylizují do rolí – a diváci, posluchači či čtenáři jim to občas baští. Také jsem baštil, hltaje obrazovku jako mladíček v zapadlé vesničce. Ale skutečnost je podstatně střízlivější. Opravdu sečtělé, politicky rozhlédnuté, lidsky vyzrálé, neřkuli moudré umělce, aby člověk s lucernou v pravé poledne pohledal. Samozřejmě takoví byli a jsou, namátkou Jan Werich, Milan Lasica, z žijících třeba Jaroslav Dušek nebo Bolek Polívka – ty byste v on-line rozhovoru opravdu nepřekvapili. Ne náhodou byli všichni jmenovaní i mistři (chytré) absolutní improvizace. Hodně velcí pamětníci si určitě vzpomenou i na komika Jardu Štercla, který doslova exceloval encyklopedickými znalostmi v TV soutěžích jako Souboj s pamětí a Osm vteřin a dost. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná je to i jeden z důvodů, proč se umělci poměrně neradi účastní vědomostních kvízů a pro VIP speciály znalostních soutěží se dramaturgům vybírá dost těžko.

Zaráží to asi nejvíc u moderátorů, kde byste (mylně) automaticky předpokládali širokou vzdělanost. Mezi konferováním maturitního plesu hezkou tvářičkou v róbě od Diora a řízením debaty s ostřílenými politiky je ovšem propast velikosti Macochy. Což se ukázalo třeba v prezidentské debatě Zeman-Drahoš na TV Prima. A být tzv. „anyňákem“, tj. člověkem, který každý program uvede s pomocí klišé A nyní uvidíte, a nyní na vás čeká, a nyní přichází… umí opravdu téměř každý.

V divadelních klubech či v pauzách mezi natáčením jsem zaslechl někdy názory tak prostoduché, dětsky černobílé, argumentačně chuďoučké a v podstatě velice naivní, že mě to prvních pár let až zaráželo. Dnes už ne. Možná vás překvapí, že v tak rozmanitém světě jako je ten umělecký, často převládne krystalicky stádní názor, papouškovaný od maskérny k maskérně, bez jakéhokoli osobního vkladu. A zvláště v dnešní internetové době. Umělci totiž ještě daleko víc než republikový průměr žijí v téměř hermeticky uzavřených názorových bublinách, jen v rámci nich čtou, v nich publikují, mluví, sdílejí. Takovou bublinu pak může velice snadno ovládnout, jak se dnes moderně říká, opinion maker, čili tvůrce veřejného mínění. Na tom by nebylo ještě nic špatného, i vy máte jistě lidi, jejichž názorům věříte více než jiným. Jde spíše o způsob výběru, a ten je u umělců, smýkaných city (jak jinak) často velice emočně vypjatý. Herec, zpěvák, spisovatel bez emocí – to by nešlo, že. Jenže zde to je spíše na závadu, zvláště u dění, situací, zpráv, které naopak vyžadují téměř jednoznačně racionální náhled. Emočně oholený na dřeň. Můžete to ovšem vyčítat umělcům, když to nevyčítáme v poslední době (a velice oprávněně) i profesionálním zpravodajcům? Zabarvují, koření svým postojem, dokonce soudí a lynčují. A ještě si to užívají.

V tomto smyslu beze zbytku platí, že umělci, jakmile vyskočí z role herců, zpěváků, hudebníků, malířů, spisovatelů, tanečníků, jsou jen občany s jedním jediným hlasem jako my všichni ostatní. A nic na tom nemění fakt, že jsou v médiích stokrát víc vidět než Franta z hospody odnaproti. Jsou stejně jako my někdy osobně nestateční, malí, ustrašení. Snaží se v proudu chodit, kličkovat před pravdou, šlapou vodu, aby se udrželi nad hladinou slávy a neklesli na dno zapomnění. Pytlíkují to s režimy všech barev od hnědé až po rudou, někdy hodně poníženě, hajlují, tleskají tyranům, podlézají vrchnosti, někteří i udávají s nečistými úmysly. Řekl bych však, že nikoli více než průměr populace, jen na ně bylo vždycky víc vidět (a po pádu režimu bylo spousta obrazových i zvukových důkazů). A každý totalitní režim rád viděl, že se k němu veřejně i soukromě lísají. Loajalitou je zhusta i vydíral, tlačil ke zdi, hrozil, často i zneužíval vyfízlované informace.

A tím se konečně dostávám ke kauze Jarek Nohavica a Puškinova medaile, předaná dnešním válečným zločincem Putinem. Přiznám se, že zpěváka Nohavicu moc nemusím, ale to platilo dávno před jeho aférou s StB i případem Putinovy medaile. Zažil jsem ho osobně, a k mé smůle zrovna v jeho vypjatém alkoholickém období. Poznal jsem ho jako naprosto nesnesitelného opilce, v alkoholovém rauši doslova odporného. Ale závislost (jakékoli) osobnosti rozhodně nepřidá, možná chvilkově na prožitku, na charakteru určitě ne. Už dávno za socialismu jsem dával přednost jiným folkařům, Nohavicovy písně (ale i to přispělo k jejich masové popularitě) mně přišly někdy jemně emočně vykalkulované. Básník byl ovšem mistrný, s obrazy neotřelými, ale široké posluchačské obci stále srozumitelnými. O tom žádná. Měl jsem však daleko radši třeba Karla Plíhala nebo skupiny Nerez a Jablkoň, jejich písně mi přišly emočně čistší. I když Plíhal v jedné písni zpíval, že „i ten Prouza, co se pomočuje denně“, za což jsem sklidil od spolužáků špetku posměchu. A zhudebnil některé texty Kainara (stejně jako Mišík), který přece… ano, byl po okupaci prvním normalizačním předsedou Svazu spisovatelů. Zavrhli jsme ho?

Což neznamená, že jsem si u táboráku s ostatními nějakou nohavicovku nezapěl. Stejně jako krylovku nebo hutkovku. Naučil jsem se rozlišovat míru „smočení knotu“ s režimem. Někteří umělci jsou pro mě dnes také nepřijatelní, např. Jim Čert s krycím jménem Akord, který se za spolupráci s StB omluvil až v roce 2007. 

Ale upřímně, kdo tehdejší dobu nezažil, už asi nikdy nepochopí, jak beznadějné a depresivní bylo, když vás kleště režimu sevřely. Když jste se dostali, jak se moderně říká, „do hledáčku“. I když jsem sám byl zřejmě mezi těmi umělecky odvážnějšími, moje choreografie v Národním divadle byla tvrdou obžalobou všech totalitních režimů (ještě za socialismu), na některé věci ve svém životě také nejsem zrovna hrdý. I když jsem nebyl estébákem a udavačem, naopak mě StB vyslýchala (stejně jako mého otce), a to nikoli v rukavičkách. Nepočítám se mezi disidenty, do vězení nebo do emigrace se mi nechtělo. O to víc si vážím těch, kteří tenhle krok udělali a o to míň se cítím soudcem, co bez viny hází kamením. Nohavicu nemusím, ale rozdal radost i poezii statisícům lidí. Konečně, kdybychom uplatnili přísná kritéria dnešních „čistonosoplenových" kritiků, neprošel by z umělců téměř nikdo. Zkuste vyřadit ty, kteří podepsali Antichartu, včetně Karla Gotta, který ji dokonce četl, všechny herce, kteří kdy hráli v ideologických škvárech, zpěváky, co zpívali na sokolovském festivalu politické písně nebo na dlouhých turné v Sovětském svazu (finančně to bylo prý velice lukrativní). Ale odvrhněte i Prodanou nevěstu, k níž napsal libreto Karel Sabina, rakousko-uherský konfident. Bojkotujte i ty mladší herce, kteří tak srdnatě plivali na minulý režim a vykládali po r.1989 o svém statečném odboji a pronásledování. Než si ovšem pustíte nějaký film, kde hráli mladé nesmiřitelné pohraničníky, střílející západní „diverzanty“ na potkání a soudruhující v každé druhé větě. Zapomínání negativního je u umělců pud téměř sebezáchovný. A samozřejmě můžete vyhodit všechny desky s Elánem, protože Jožo Ráž ne tehdy, ale dnes tvrdí, že: „socialismus měl podle něj morálku a systém, naproti tomu kapitalismus nenávidí, vede do pekla. Z politiků si nejvíce váží Gorbačova a Husáka, který byl podle něj moudrý, trpělivý a pokorný“. Teraz už viem, prečo každý chce Husáka a Gorbačova z Lúúúčnice.

Někdy si představuji, jak by dnešní umělci, ale i někteří politici, fungovali v minulém režimu. A víte, že si docela dobře dovedu představit, jak Piráti Michailidu a Holodňák plamenně řeční na sjezdu SSM, k tomu jim tleská předsedkyně Maláčová, která přečte zdravici člena předsednictva ÚV KSČ Ivana Bartoše, z rádia zní protestsong z úst Tomáše Kluse Za co, zlý Reagane, za co, trestáš americký lid a televizní show Plynovod Sojuz Orenburg uvádí Nora Fridrichová s Jakubem Železným?  A z Hradu jim k tomu kyne energicky prezident. Kdo? No přece přestavbový Miloš Zeman, vy snílci nenapravitelní.

A tak nikdy nezapomeňte, že z uměleckého Měsíce vidíte jen reflektorem Slunce nasvícenou přivrácenou stranu. Morálně k dokonalosti vypreparované vzory v umělcích nehledejte, i když i tam se najdou. Je to však mravenčí práce, málokdy odměněná nálezem. On i jednou Jarek Nohavica, s Puškinovou medailí vloženou pod jazyk jako obolos, zjistí, že s ní Cháronovi za převoz do podsvětí nejde zaplatit a že zůstane navěky bloudit na břehu řeky Styx.