Šíleně odvážné české ženy

Nebudu tu vyprávět o Boženě Němcové, co nebojácně hodila na rakev Havlíčka Borovského trnovou korunu. Ale o dnešních českých ženách, riskujících věznění, znásilnění, tělesné tresty i smrt. O mých kamarádkách s nervy jak špagáty.

A zdá se mi, že počet takových kamarádek roste v poslední době geometrickou řadou. Jako by neměly ani základní pud sebezáchovy. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že některé ženy kolem mě riskují děsivě: jsou schopné na stopu v Tunisu vlézt v minisukni do dodávky s deseti Araby, vydávají se do míst, kam bych já nevkročil ani s ozbrojeným doprovodem v tanku a navštěvují zásadně totalitní státy s drakonickými tresty za cokoliv. Vydají se klidně do kolumbijského pralesa s ručně nakreslenou mapkou, aby navštívily vysněného šamana. A první zákopová linie ve válce je láká víc než reklamy na rtěnky. Jsou schopny úplně samy projít s baťůžkem na zádech napříč Borneo a diskutovat ve vesnici, kde ještě nedávno jedli lidi, s domorodci o nesmrtelnosti chrousta. Fakt.

Začnu jednou ještě velice nevinnou příhodou na celnici do tehdy totalitního státu. Ale nebojte se, pak přitvrdím. Na počátku devadesátých let byl náš taneční soubor pozvaný do Kyjeva. Jsem jedním z pamětníků, co se až v posledních letech oprostili od divného pocitu při každém přejíždění z republiky na Západ. Mimoděk sahám na Rozvadově do kapsy, jestli opravdu mám odevzdanou vojenskou knížku, vyplněné celní prohlášení a pas s devizovým příslibem. Kdo někdy zažil za socíku filcunk na hranici s imperialistickým Západem, ten jedině ví, o čem mluvím. Jednou jsme skejsli na hranici s NSR osm a půl hodiny. A to jsme jeli bohulibě (vlastně stranolibě) reprezentovat na sportovně tanečním zájezdu socialistickou vlast.

O tom ovšem neměly tanečnice z mého souboru ani páru. Na polsko-ukrajinské hranici jsem už zdálky znepokojeně vnímal samopalníky s koženými obličeji. Čekal nás samozřejmě přísný filcunk, všechno z autobusu vyložit, kufry otevřít na stoly a postupovat v obří frontě. Co myslíte, že mé tanečnice provedly? Těsně před samotnou prohlídkou zřídily improvizovanou další „prohlídku“ a parodovaly všechny činnosti, co se odehrávaly pár metrů před nimi. Hrabaly se kamarádkám v kufrech, vytahovaly z nich věci, přísně je prohmatávaly a „zabavovaly“. Viděl jsem koutkem oka, jak je skuteční celníci pozorují a jejich mongoloidní rysy jim tuhnou jak vteřinové lepidlo na vzduchu. Tahle legrace nás samozřejmě stála asi čtyři hodiny zdržení, než to nakonec řidič autobusu vyžehlil dvěma kartóny marlborek. Jinak jsme tam stáli snad dodnes. To ještě byla procházka růžovým sadem.

Když mi moje jiná kamarádka vyprávěla o svém výletu na Kubu, brzy mi zmrznul úsměv na rtech. Ani tady neřeknu její jméno, třeba tam ještě někdy bude chtít jet. Proč? Protože se samozřejmostí mi oznámila, že se už dlouho před odletem domluvily s nějakými lidmi, že do Havany propašují pro kubánský disent spoustu věcí. „Jakých „věcí?“ strnul jsem a hned se mi vybavil případ Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, kteří byli po setkání s kubánskými disidenty zatčeni a obviněni z podvratné činnosti a přípravy povstání. Za to jim hrozilo až 20 let vězení. Po dlouhém diplomatickém vyjednávání byli propuštěni po dvaceti pěti dnech ve vězení. „Tenhle případ znáš? zeptal jsem se. Znala ho. A nic. Na Kubu dovezly s kámoškou pro disidenty dokumenty, dokonce nějakou techniku, kontaktovaly je, vše předaly kdesi na předměstí a pak si užívaly pláží. Já bych teda na té pláži asi zbytek pobytu drkotal zubama, kdy si pro mě přijdou kluci z tajné služby. Já totiž nejsem šíleně odvážná česká žena. Ještě však ve svém vyprávění hodně přitvrdím.

Jiná moje přítelkyně, jinak velmi úspěšná lektorka tance a choreografka, mi – a zase tónem, jako by mluvila o houskách – vyprávěla, jak učila v zahraničí ženy moderní tanec a jazz. Řeknete si, a co je na tomhle tak šíleně odvážného? Pokud učíte třeba ve Švýcarsku, tak samozřejmě vůbec nic. Jenže ona byla… v Íránu. Možná i teď si řeknete: No a? To ovšem o poměrech v Íránu a vztahu tamního tvrdého islámského režimu k tanci všeobecně a ženám zvlášť nevíte vůbec nic. Absolutní zákaz a drakonické tresty za porušení. „Jo, bylo to ilegální,“ souhlasila má kolegyně s ledovým klidem. „Prostě jsme to maskovaly, íránské ženy mají povoleno cvičit ve fitness, samozřejmě přísně odděleně od mužů. Zavřely jsme dveře a normálně jsem učila modernu.“ To už mě omejvali. „Chceš říct, že… víš, jaký tresty v Íránu za tohle jsou?“

„To si nesmíš tak brát, kdybys viděl to jejich nadšení, jak ty Íránky sundaly za zavřenejma dveřma ty hidžáby a makaly…“ No tak nadšení si představit dovedu. Dokonce mě potěšilo, že v Íránu aspoň některé ženy si nehledě na islámské zákazy dovedou prosadit svou a na zákazy kašlou, ale mou kolegyni jsem stejně obšťastnil připomínkou, jak tři Američani jen zabloudili na výletě, byli zatčeni a hrozila jim poprava. Natož aby někdo vědomě „podvracel režim“ výukou amerického zpustlého tance. Nehnulo to s ní. Pojede tam zas, když ji pozvou.

Ještě mám pro vás skutečnou třešničku na dortu v osobní hitparádě třeskutě odvážných českých žen. Během sametové revoluce jsem poznal jednu studentku Věrku. Spolupracovali jsme v těch revolučních dnech, ona byla zmlácena 17.listopadu na Národní a pak organizovala studentské protesty, já o tom informoval do rádia. Stala se z ní později novinářka a potkali jsme se po pár letech ve sněmovně, oba jako parlamentní zpravodajové. V pauzách mezi prací mi vyprávěla, co zažívala jako válečná zpravodajka v jugoslávské válce. Když vám řeknu, že mi vlasy na hlavě vstávaly jako hřebíky, moc nepřeháním. Zvlášť si pak představte, že ty příhody na vás sype křehká hezká blondýnka stylem, jako by vyprávěla o pečení buchet. V krvi jí zřejmě putuje nějaký antigen pudu sebezáchovy, jinak to možné není.

Jako válečná zpravodajka v době těch nejhorších bojů u Karlovce a Osijeku se nehodlala zdržovat lovením informací někde ve vnitrozemí a vyrazila rovnou do první linie. Jasně, že úplně sama. Pohybovala se v přímo v zákopech, znali ji tam všichni vojáci, ale co bylo horší, i ti na druhé straně. Na jedné frekvenci si vojáci obou válečných stran vzájemně vyhrožovali. A mimo jiné z vysílačky slyšela, jak ti na druhé straně říkají vojákům vedle ní, že vědí o té jejich „blonďaté děvce“, co tam s nima v zákopech je, že ji vidí a že jí ustřelí hlavu, jen ji vystrčí ze zákopu. Následoval barvitý výčet způsobů znásilnění a mučení. A v téhle „přátelské“ atmosféře se Věrce začalo chtít na záchod. V zákopu před vojáky jí to stud nedovolil, tak, aniž by někomu něco řekla, vyhoupla se v jedné chvíli ze zákopu a utíkala směrem k nepřátelské linii do první díry po granátu. A potom zase zpátky. Asi jste také slyšeli o ostřelovačích v téhle válce, i jeden otřesný film o tomhle fenoménu vznikl. 

Tak těmhle mým kamarádkám to naštěstí vyšlo, přežily a mohly mi o tom všem vyprávět. Ale jiným to tak úplně nevyšlo. Nejznámější je asi případ „Hanča a Tonča“, dvou unesených děvčat, cestujících bezstarostně pákistánským Balúčistánem. Dva roky držení v zajetí, obří výkupné a naštěstí návrat domů. Šťastný konec vůbec nepřišel ani v případě Markéty Všelichové, která byla spolu s Miroslavem Farkasem zatčena Tureckem za údajné napomáhání kurdským milicím YPG. Dostali oba u soudu 6 let a tři měsíce a to jim původně hrozilo až 15 let.

Když bych měl říct, jaký mám názor na výše uvedené hrdinky mých příběhů, nebyl by to jednoznačný soud. Mám velice rád ženy samostatné, sebevědomé, odvážné i energické. A spoustu takových i v českém vydání znám. A mají můj obdiv. Ale zvažování míry rizika se u všech vzpomínaných kamarádek někde prudce vychýlilo na jednu stranu. Nebo je to jen můj zbytečně „ustrašený“ pocit a my, čeští muži, bychom se měli stydět, jak málo jsme odvážní? Opravdu nevím.