Odměna vedoucího na pionýrském táboře
Vyfasoval jsem partu páťáků, a to je věk velice problematický. Dětské hry je už nebavily, nad lecčím ohrnovali nos jako nad zábavou pro mrňata. A naopak diskotéky, které vzbuzovaly velké těšení, líčení a strojení u deváťaček, je spíš děsilo. Tanec považovali za směšné vrtění na parketu, obraceli oči v sloup, řešili to záchranným řehotem, když spolužákovi, který se nechal vytáhnout jednou dívkou na plac, při točivé figuře odletěly brejle. Přesto jsem brzy pochopil, čím je zaujmout. Tajemství, pátrání a také sportovní soutěživost, která je v tomhle věku u kluků doslova jako droga.
Tábor probíhal poměrně v poklidu, až na to, že moje tehdejší vyvolená tvrdošíjně odmítala mé omluvy a pokání a zůstávala zcela chladná k mým návrhům „vyříkat si to“. Naopak se do mě zamilovala osmnáctiletá dcera hlavasky, říkejme jí třeba Monika. Její matka mě od první špacírky s ní sledovala velice bedlivě. Monika to navlékla šikovně (já nevím, kde se to holky učí, ale ovládají tohle umění mistrně snad už od dupaček). Pod záminkou zájmu o mé páťáky se k nám vetřela do chatičky a zavedla dokonce tradici, že je všechny po večerce políbí na dobrou noc. Tedy až na mě, samozřejmě, se mnou měla možná smělejší plány. No, spíš ji asi rajcovalo, že pod jejími polibky kluci rudli jak řepy. Jejich usínání tím naopak prodloužila o hodinu, usnuli, až jim krev odtekla z hlavy. Na mé pocity, když se na mě dívala a zároveň láskyplně ocicmávala nějakého chudáka páťáka, který v jejích rukou měkl jak máslo na slunci, se mě radši neptejte. Zatracený ženský pokolení, řekl by rychtář Pálka v Počestných paních pardubických.
Asi po týdnu jsem si všiml, že mezi mými svěřenci roste podivné napětí a naštvanost. Nemohl jsem přijít na to, o co jde. Program byl nabitý, pestrý, i o poledním klidu jsme vyřezávali lodičky z kůry a vztyčovali na nich malinkaté plachty ze špejlí a velkých listů. To je bavilo velice. Konečně jsem se dopátral. Přišla za mnou totiž delegace kluků a chtěli po mně, abych zavolal rodičům jednoho z nich, Petra, aby si pro něj přijeli a odvezli ho. Že se s nimi jen rve a navíc se „posírá“ a v chatce to strašně smrdí. Všiml jsem si už dřív, že Petr se kamarádů straní, nikdo s ním nikdy nechtěl být v družstvu, musel jsem ho pravidelně jako posledního někam přidělit. Přičítal jsem to ovšem tomu, že je mladší než ostatní. Také jsem viděl, že nejvíc se od něj odtahuje jeho o rok starší vlastní bratr Pavel. Bylo vidět, že se za bráchu strašně stydí. Začal jsem jednat, s kluky jsem okamžitě zamířil do jejich chatky. V ní to skutečně nevábně zavánělo. Zrovna dorazila i Monika, tak jsme společně začali pátrat po původu zápachu. „Kde máš kufr?“ zeptal jsem se Petra, který seděl na své posteli jako zařezaný. „Tady,“ ukázal pod postel. Kluky, kteří se zvědavě nahrnuli do dveří chatky, jsem odehnal. Ukázalo se, že Petr se skutečně po nocích pokakával, a každé potřísněné trenýrky nebo tepláky okamžitě zastrčil do kufru. Dětské řešení hanby. I když jsem na taneční konzervatoři studoval i pedagogickou psychologii, tady byla k ničemu. Odtud pramení i můj skeptický pohled na dnešní snahy o inkluzi. Moje matka, která speciální pedagogiku vystudovala, by jen kroutila hlavou, jací „asistenti“ se po rychlokvašných kurzech do práce s problematickými dětmi bez skrupulí pouštějí.
Oba jsme se s Monikou začali bez domluvy předhánět v líčení, jak jsme také v jeho věku ještě občas měli problémy s vyměšováním. Já přiznal (pravdivý) příběh s pokakáním na horách po tučných dortech (tehdejší závodní rekreační pobyty na horách byly neskutečné výkrmny), Monika si (asi) vymyslela příběh s počůráváním. Skvělé jídlo v jídelně jsme označili skoro za projímadlo. „Když se ti něco takového příště přihodí, nic se neděje, vyperem to a bude to. Jdem na to,“ popadl jsem kufr se všemi Petrovými věcmi. A s Monikou jsme ho odnesli do umývárky a všechny věci okamžitě vyprali.
Pak jsem promluvil s kluky, že Petr rozhodně nikam nepojede a svoje problémy si vyřešíme v oddíle sami. „Já ho tady nechci,“ řekl sice ještě Pavel, ale už nejistě. „Zůstane tady, pomůžeme mu, je to fajn kluk a tvůj brácha,“ odvětil jsem pevně. Potom jsme si dlouze povídali s Petrem. Podařilo se mi ho trochu rozmluvit, ani nevím, proč jsem to tehdy považoval za důležité. Dokonce ho trochu rozveselit. S jeho agresivitou se to postupně prudce zlepšilo, i opačné útoky na něj od jiných dětí ustaly. A do konce tábora jsem ho pak nenápadně protěžoval, tělesně byl zdatný, nějaký diplom jsem pro něj vždycky vyštrachal. A každý sebemenší pokus o jeho ponížení, ať už za cokoli, jsem v zárodku zarazil.
Se svou tehdejší láskou jsem se na táboře neusmířil, ani se nedal dohromady s mladinkou Monikou. Přesto jsem byl odměněn. Pár dní před koncem tábora jsme zase vyrazili s oddílem do lesa na jakousi bojovku. Šel jsem poslední. Najednou cítím, jak se mi do ruky vsunula malá teplá dlaň. Ani jsem se nemusel ohlížet, věděl jsem, kdo to je. Sevřel jsem tu ručku a z rozpaků trochu zrychlil krok. Odměna vedoucího na pionýrském táboře.
Josef Prouza
Dámský přirození jako dopravní značka? V pohodě, voddělí to zrna vod plev
Tendle rok je v EU zaváděná nová dopravní značka s kosočtvercem. Začali s tím ve Francii. Tak buď jde o nechutný lobování Renaultu na francouzským ministerstvu dopravy nebo nám tadle značka má napovědět, pro koho je. Vyberte si.
Josef Prouza
Tak a dost kopání do vlády! Přichází soucit
Kdepak jemné okopávání kotníků! Vláda dostává rány zleva, zprava, pod pás, do slabin. Místo pochval a potlesku urážky, smích nebo rovnou výsměch. A tolik dobrého již vykonala, což vám tu hned předestřu. Sledujte!
Josef Prouza
O Zlatou mříž -vtipy do smutné doby
Vykročte do dalšího dne s úsměvem na tváři. Ale jestli vás rozesměje zrovna tohle, to tedy opravdu nevím. Ale doufám.
Josef Prouza
Z elektromobility je elektroMo… -by Dick
Děva Evropa se zamilovala do černého galána a teď se diví, že ji veze do pekla? Jak se mohlo stát, že evropským automotive obchází strašidlo demotivace a i nejvýznamnější automobilky stahují kalhoty, když brod je ještě daleko?
Josef Prouza
Experimentální dvojvideoblog Trizuljak-Prouza: Já jsem zapomněl
Občas na blogu idnes spojí své síly někteří blogeři. Většinou dvojblog. Tento příspěvek jde ještě za tuto hranici a vzniklo společné video, kde promlouvá excelentní fotograf a výtvarník M.Trizuljak a textem a zpěvem J.Prouza.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
Gaza jako Vietnam? Demokratům při sjezdu hrozí opakování nepokojů z roku 1968
Studentské protesty proti americké podpoře Izraele rozvířily v USA debaty o tom, jak by mohlo...
Slabý Putin chce mou smrt. Pobočník Navalného po útocích kladivem promluvil
Leonid Volkov, který býval pravou rukou ruského opozičního politika Alexeje Navalného, řekl britské...
V neděli očekávejme silné bouřky. Hrozí kroupy a také přívalové deště
Přímý přenos Sobotní bouřky zasáhly Moravu a jihovýchod Čech, v neděli se předpokládá rozsah na celé Česko,...
Prodej chaty v obci Libež o vel. 75 m2 a pozemek 764 m2 v OV
Libež, okres Benešov
2 290 000 Kč
- Počet článků 277
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3399x