Kdysi jsem se přihlásil jako vedoucí na tábor. S dětmi to moc neumím, moje pohnutky byly vlastně velice nízké. Chtěl jsem se tam usmířit se svou láskou, která tam jela také a moc se na mě (právem) zlobila. Dodnes nelituji.
Vyfasoval jsem partu páťáků, a to je věk velice problematický. Dětské hry je už nebavily, nad lecčím ohrnovali nos jako nad zábavou pro mrňata. A naopak diskotéky, které vzbuzovaly velké těšení, líčení a strojení u deváťaček, je spíš děsilo. Tanec považovali za směšné vrtění na parketu, obraceli oči v sloup, řešili to záchranným řehotem, když spolužákovi, který se nechal vytáhnout jednou dívkou na plac, při točivé figuře odletěly brejle. Přesto jsem brzy pochopil, čím je zaujmout. Tajemství, pátrání a také sportovní soutěživost, která je v tomhle věku u kluků doslova jako droga.
Tábor probíhal poměrně v poklidu, až na to, že moje tehdejší vyvolená tvrdošíjně odmítala mé omluvy a pokání a zůstávala zcela chladná k mým návrhům „vyříkat si to“. Naopak se do mě zamilovala osmnáctiletá dcera hlavasky, říkejme jí třeba Monika. Její matka mě od první špacírky s ní sledovala velice bedlivě. Monika to navlékla šikovně (já nevím, kde se to holky učí, ale ovládají tohle umění mistrně snad už od dupaček). Pod záminkou zájmu o mé páťáky se k nám vetřela do chatičky a zavedla dokonce tradici, že je všechny po večerce políbí na dobrou noc. Tedy až na mě, samozřejmě, se mnou měla možná smělejší plány. No, spíš ji asi rajcovalo, že pod jejími polibky kluci rudli jak řepy. Jejich usínání tím naopak prodloužila o hodinu, usnuli, až jim krev odtekla z hlavy. Na mé pocity, když se na mě dívala a zároveň láskyplně ocicmávala nějakého chudáka páťáka, který v jejích rukou měkl jak máslo na slunci, se mě radši neptejte. Zatracený ženský pokolení, řekl by rychtář Pálka v Počestných paních pardubických.
Asi po týdnu jsem si všiml, že mezi mými svěřenci roste podivné napětí a naštvanost. Nemohl jsem přijít na to, o co jde. Program byl nabitý, pestrý, i o poledním klidu jsme vyřezávali lodičky z kůry a vztyčovali na nich malinkaté plachty ze špejlí a velkých listů. To je bavilo velice. Konečně jsem se dopátral. Přišla za mnou totiž delegace kluků a chtěli po mně, abych zavolal rodičům jednoho z nich, Petra, aby si pro něj přijeli a odvezli ho. Že se s nimi jen rve a navíc se „posírá“ a v chatce to strašně smrdí. Všiml jsem si už dřív, že Petr se kamarádů straní, nikdo s ním nikdy nechtěl být v družstvu, musel jsem ho pravidelně jako posledního někam přidělit. Přičítal jsem to ovšem tomu, že je mladší než ostatní. Také jsem viděl, že nejvíc se od něj odtahuje jeho o rok starší vlastní bratr Pavel. Bylo vidět, že se za bráchu strašně stydí. Začal jsem jednat, s kluky jsem okamžitě zamířil do jejich chatky. V ní to skutečně nevábně zavánělo. Zrovna dorazila i Monika, tak jsme společně začali pátrat po původu zápachu. „Kde máš kufr?“ zeptal jsem se Petra, který seděl na své posteli jako zařezaný. „Tady,“ ukázal pod postel. Kluky, kteří se zvědavě nahrnuli do dveří chatky, jsem odehnal. Ukázalo se, že Petr se skutečně po nocích pokakával, a každé potřísněné trenýrky nebo tepláky okamžitě zastrčil do kufru. Dětské řešení hanby. I když jsem na taneční konzervatoři studoval i pedagogickou psychologii, tady byla k ničemu. Odtud pramení i můj skeptický pohled na dnešní snahy o inkluzi. Moje matka, která speciální pedagogiku vystudovala, by jen kroutila hlavou, jací „asistenti“ se po rychlokvašných kurzech do práce s problematickými dětmi bez skrupulí pouštějí.
Oba jsme se s Monikou začali bez domluvy předhánět v líčení, jak jsme také v jeho věku ještě občas měli problémy s vyměšováním. Já přiznal (pravdivý) příběh s pokakáním na horách po tučných dortech (tehdejší závodní rekreační pobyty na horách byly neskutečné výkrmny), Monika si (asi) vymyslela příběh s počůráváním. Skvělé jídlo v jídelně jsme označili skoro za projímadlo. „Když se ti něco takového příště přihodí, nic se neděje, vyperem to a bude to. Jdem na to,“ popadl jsem kufr se všemi Petrovými věcmi. A s Monikou jsme ho odnesli do umývárky a všechny věci okamžitě vyprali.
Pak jsem promluvil s kluky, že Petr rozhodně nikam nepojede a svoje problémy si vyřešíme v oddíle sami. „Já ho tady nechci,“ řekl sice ještě Pavel, ale už nejistě. „Zůstane tady, pomůžeme mu, je to fajn kluk a tvůj brácha,“ odvětil jsem pevně. Potom jsme si dlouze povídali s Petrem. Podařilo se mi ho trochu rozmluvit, ani nevím, proč jsem to tehdy považoval za důležité. Dokonce ho trochu rozveselit. S jeho agresivitou se to postupně prudce zlepšilo, i opačné útoky na něj od jiných dětí ustaly. A do konce tábora jsem ho pak nenápadně protěžoval, tělesně byl zdatný, nějaký diplom jsem pro něj vždycky vyštrachal. A každý sebemenší pokus o jeho ponížení, ať už za cokoli, jsem v zárodku zarazil.
Se svou tehdejší láskou jsem se na táboře neusmířil, ani se nedal dohromady s mladinkou Monikou. Přesto jsem byl odměněn. Pár dní před koncem tábora jsme zase vyrazili s oddílem do lesa na jakousi bojovku. Šel jsem poslední. Najednou cítím, jak se mi do ruky vsunula malá teplá dlaň. Ani jsem se nemusel ohlížet, věděl jsem, kdo to je. Sevřel jsem tu ručku a z rozpaků trochu zrychlil krok. Odměna vedoucího na pionýrském táboře.
