Nezničitelný Kufr iluzí

Proč vítací imigrační politika EU i po smršti atentátů, znásilnění, vražd, násilných útoků, loupeží anebo jen desítek tisíc zapálených aut a rabování stále nachází tolik zatvrzelých příznivců? Protože Kufr iluzí prý nemá dno. 

Zdálo by se, že pod tíhou tisíců i naprosto otřesných důkazů, které se na nás navalily jen v posledních třech letech od počátku migrační krize z roku 2015, už musí každý soudný člověk uznat, že se mýlil, pokud byl vítačem. Také si myslíte, že každý takový měl už dávno vystřízlivět, prohlédnout a dokonce zhrozit se, čemu to tleskal a jak mohl s balónky a mávátky kynout těm miliónům „uprchlíků“? Kteří zacloumali naším kontinentem i civilizací v základech a založili na milión problémů v budoucnosti? Zdrojů informací, dnes už i občas z naprosto oficiálních míst a mainstreamových médií, máme dost. Máme tuny. V tom problém na počátku opravdu byl, lhalo se ve velkém, ale už není. A přesto jsem k prozření takových vítačů a sluníčkářů, jak se jim mezitím začalo říkat – a to napříč Evropou – velice skeptický. Dokonce si myslím, že neustoupí ani o píď, budou dokonce ještě zatvrzelejší, bojovnější, hysteričtější a nakonec v zoufalství použijí třeba i násilí (náznaky tu už máme).

Pohlédněte pravdě do očí: nikdy si svůj tragický omyl nepřiznají, tak je to. Budou dál trpět „pro pravdu“, obětovat se, pracovat do úmoru na vysvětlování svých evropských Hodnot, hájit dávno rozpadlé barikády a trvat na tom, abychom my ostatní konečně prohlédli, přijali tu jejich jedinou pravdu, pochopili a konečně s nimi vykročili k pevnému stisku multikulturního objetí, světovému míru a totální toleranci a lásce k bližním. Nevzdají se svého Kufru iluzí. Nikdy.

Připodobněte si je k nemrtvým. Už totiž opravdu připomínají zombie, odpadávají z nich shnilé kusy argumentů a důkazů, jak jsme sobečtí, zaslepení, necitliví a krutí rasisti. A přesto se budou potácet ulicemi vstříc třeba padesáti miliónům válkou zubožených trpících obětí ze Světového Uprchlíkova a budou je vítat s posledním balením acylpirinu a zteřelou dekou v ruce. A pak statečně zemřou s myšlenkou, že ten svět přeci jen na pár vteřin zachránili a nepovedlo se to jenom díky těm xenofobům a náckům, kteří nepomohli. A proto před posledním vydechnutím ještě stačí proklít svůj „blahobytem krkající“ lakotný národ, svou zemi, své pracovité předky, kteří jim v potu tváře umožnili lepší budoucnost a pomáhali „jen“ svým slabším a nemocným, protože na víc neměli síly. 

Na jejich vidění světa nic nezmění ani o milimetr dokonce ani to, když budou okrádáni, přepadáni a brutálně biti svými prchlivými uprchlíky, když budou znásilněni a podřezáváni vzdělanými lékaři a inženýry, když budou hořet v zapáleném autě jako policisté ve Francii, když do nich vrazí kamión nebo je roztrhá výbušnina na koncertě. Protože budou absolutně chápat frustrace a deprese svých vrahů, nutnost si vybít vztek za koloniální útlak a otrocké ponižování, které nikdy a nic neodčiní a které způsobilo všechny ty náboženské, kmenové, rodové a mocenské války, jakož i všechny klimatické změny, záplavy, sucho a hlad. Proto každý trest s pokorou přijmou a okřiknou každého, kdo by se nechtěl s nimi válet v prachu hanby za naše zločinecké otrokářské předky. Které třeba Češi vůbec neměli.

A v čele těchto neochvějných zástupů půjde i Selin Görenová, levicová aktivistka z Mannheimu-Schwetzingerstadtu, která nevynechala ani jednu vítací akci v Německu. Sice ji znásilnili jedné noci hned tři migranti, ale ona statečně zalhala „pro věc“ na policii, že ji okradli bílí Němci, aby nepoškodila úsilí všech rozjásaných vítačů. A s ní půjdou i rodiče devatenáctileté studentky Marie Ladenburgerové, znásilněné, zavražděné a hozené do řeky afgánským uprchlíkem ve Freiburgu. Ano, ti rodiče, kteří po tomto odporném zločinu v nekrologu vyzvali občany, aby přispěli na místní uprchlíky, na migrační charitu - na počest své dcery. Ani kdyby Selině před očima znásilnili celé město, nezradila by své ideály. A rodiče zavražděné Marie? Jaký citový Rubikon musel asi překročit Mariin otec, významný právník EU, aby byl schopen vybírat do rakve své dcery peníze na to, co jejich dítě v přímé souvislosti zabilo? Jako otec milované dcery bych to pojmenoval názvem jedné horrorové knihy: Tichá hrůza.

A právě tyhle dva příklady, ale mohl bych unavovat stovkami dalších, mě přesvědčují o tom, že kdo jednou nastoupil do vlaku Utopie, s Kufrem iluzí v ruce, z něj už nikdy nevystoupí, ani za cenu nejvyšší. Vzpomínáte na film Prokletý ostrov s Leonardem DiCapriem? Když hlavní hrdina dostane šanci vystoupit s pomocí psychiatrů ze svého těžce vykonstruovaného bludu a přijmout pravdu, zvolí raději možnost v bludu žít dál. Protože skutečnost je pro něj tak děsivá, že ji neunese. Také zastánci multikulturalismu, všeobjímajícího otevření hranic Evropy pro všechny příchozí bez jakéhokoli omezení a převzetí veškeré bídy celého světa na svá bedra, jsou v tomto bludu uvězněni. Nevystoupí z něj. Ne, že by neviděli realitu, ta se jim vyjevuje denně, už prostě nemohou o ni každou minutu nezakopávat. Jenže je pro ně děsivá a svou tíhou neúnosná. Protože při jejím přijetí by se jim léta pracně budovaný svět dobra a lásky naprosto zhroutil. Není to svět jedné myšlenky – myslel jsem, že tráva je modrá, teď jsem se na vlastní oči přesvědčil, že je zelená, tak měním názor, tráva je zelená. Takhle jednoduché to není.

Je to celá pavučina polopravd, lží a vzdušných zámků. Skutečný Kufr iluzí, napěchovaný až po okraj tisíci barevnými korálky a šidítky. Sbíranými již několik desítek let. A oni si navíc myslí, že právě jen a jen ten jejich svět je světem pravdy. Utvrzováni v tomto přeludu vědci a filozofy zvučných jmen, ekonomy, politology, sociology, progresivisty, levicovými bojovníky od neomarxistů až po anarchisty, celými politickými stranami, školami, vzdělávacími systémy, filmy, písněmi, dokumenty, multikulturními centry, školiteli, seminaristy či neziskovými organizacemi. Že by tenhle svět vůbec nebyl pravdivý? To prostě není možné! Pochopte je, i pro tak silného budoucího hrdinu a vůdce, jakým byl v jiném filmu Matrix Neo nebylo probuzení z barevné iluze do kruté reality vůbec lehké.

Jenže čas probuzení je tady. V krásném dokonalém matrixu vznikají trhliny, které už nejde zalátat mlčením, které už nelze „semknout a čelit jim beze strachu“. Zprvu to byly jen jakési nelogičnosti, které pohledem zdravého rozumu nebylo možné vysvětlit. Kočka prošla obrazem dvakrát ze stejného místa. Jak v dosluhující promítačce se obraz začal sekat, trhat a rozostřovat. Obyčejní diváci začali mručet, pak i pískat. Začali se ptát. A nematrixově, rozumějte politicky nekorektně. Těm starším ve východní Evropě dokonce tenhle matrixový biják začal silně připomínat něco, co už zažili. Déja vu. A byla jich najednou většina. Právě ta většina, pro niž už vládní elity neměly roky špetku pochopení, na rozdíl od menšin, které to vycítily a byly šťastné. A začaly chrlit doslova neuvěřitelná nová pravidla a požadavky. Čímž to celé jen svým milovaným elitám ještě víc podělaly: Sex s imigrantem voní po jasmínu. Manželství mloka s veverkou. Dítě zamořuje planetu. Pohlaví jako velká proměnná. Venezuela náš vzor. Rozbij vlast, posílíš mír. Rodina je náklad státu. Squatt i do vaší garáže. Hidžáb do každé třídy. Přivaž se ke kůrovci. Nevyučuj, diskutuj. A tak dále, v rychlém sledu.

Není pravda, že přišel nějaký nový postfaktický nebo postpravdivý svět. Přišlo něco, co vypadalo, že už neexistuje. Tedy v západní civilizaci. Přetekl Kufr iluzí. Ukázalo se, že není bezedný. To mnohé šokovalo. A co čert nechtěl, právě tehdy stanula na hranicích Evropy několikamilionová migrační armáda. Z kufru iluzí byly sice rychle vysypány ty nejbarevnější korálky a třpytivé cetky jako pomoc trpícím, solidarita, absolutní tolerance, pokání, sebeobětování, láska k zuboženým dětem, ženám, hladovějícím, zraněným a umírajícím. A také lákavá šidítka nové krve pro stárnoucí Evropu, obohacení kultury od kebabu až po nezávislý íránský film.

Z kola dějin se stal splašený větrák. A z téhle zdivočelé centrifugy začaly odpadávat krycí matrixové flastry a lidem se zjevil nehostinný poničený svět, v němž jsou uvězněni ve vanách s mazlavou politickou korektností, vysávaní jak baterie pro cizí roboty. Majitelé Kufrů iluzí ale neprozřeli. Ti dále sedí u obrovské vatry ze 40 tisíc aut, zapálených jen za rok islámskými a africkými radikály. Drží se za ruce a zpívají podle Karla Gotta (i když on s nimi rozhodně notu nedrží):

Já mám schovaný kufr iluzí děravých

Které žádný už nespraví

Žádný nespraví

Já mám schovaný kufr nadějí mlhavých

Které žádný už nesplní

Žádný nikdy nesplní

Já na to tím víc čekám a bláhový chodím ke dveřím

Já na to zkrátka čekám a bláhový chodím ke dveřím

Já mám schovaný kufr omylů životních

Které žádný už nespraví

Žádný nespraví

Já mám schovaný kufr bolestí ukrytých

Které žádný už nezhojí

Žádný nikdy nezhojí

Já na to tím víc čekám a bláhový chodím ke dveřím

Já na to zkrátka čekám a věřím, že se dočkám

Mimochodem, v připojeném videoklipu z roku 1973 v čase 2:05 naskakují jako ilustrace na displeji názvy evropských měst: Brusel, Londýn, Řím, Frankfurt, Paříž. Vážně, nekecám, podívejte se. Alespoň tedy víme, odkud do našeho českého baggage claimu na páse tyto Kufry iluzí přijely. Jako už víme, kdo na nich sedí a čeká a věří, že se dočká.