Neznáte nikoho konkrétního, kdo má covid? To já nikoho, kdo nemá covid sakra blízko

Do úvah o strašení médií nesmyslně nafouknutou pandemií, když přeci nikdo nikoho nakaženého v širokém okolí nezná, bych rád podotkl pár velmi osobních zkušeností. Tentokrát nikoli v žánru satira, ale horror.

Ještě na jaře jsem nikoho nakaženého v širokém okruhu příbuzných a známých také neznal. Až v červenci přiletěla první „vlaštovka“. Nejmladší syn si přivydělává ke studiu jako animátor v jednom pražském podniku. Po jedné obří párty s několika tisíci účastníků (ano, povoleno hygienou) se ukázalo, že jedna kolegyně z týmu byla nakažená. Byl uvržen do karantény. Vydezinfikovat byt, oddělené koupelny a záchod, ručníky, nádobí. A jídlo podstrkované pod dveře jeho pokojíčku, takže pizza, bramboráky a tak (kecám, vyvařuje se mu jak v Alcronu). Příznaky nepřišly, oklepal se. My si oddechli.

Protože maturoval a dostal se na prestižní pražskou fakultu, byl na konci prázdnin povolán na úvodní „seznamovák“. Dvě stě prváků pojede ve čtyřech natřískaných autobusech, bude bydlet a stravovat se společně a seznamovat se. Jen jsme s manželkou zvedli oči k nebi, protože už v té době média přetékala zprávami o šíření covidu mezi mladými lidmi. Aby toho nebylo málo, hned po prvním seznamováku naplánovala fakulta druhý. Zase na týden, tentokrát „jen“ padesát lidí. I z druhého „teambuldingu“ se syn vrátil veselý, na hlavě s kloboukem od jedné značky rumu. Ptám se, jaká opatření tam museli dodržovat. Prý roušky na přednáškách a jídelna na směny. Pak už jen ten rum. Už jsem se moc nesmál. Za dva dny přišla zpráva, že na seznamováku byl někdo nakažený. Každý den letěla čísla pozitivních testů nahoru. Výsledek: 50% z padesáti účastníků nakaženo. Slušná práce, covide, v čem by ti tak svobodomyslná pražská univerzita ještě mohla vyjít vstříc? Za tři dny na to vysoké školy zavřeli. Protestů o zbytečné buzeraci plné zprávy. Pro nás ovšem pozdě, syn musel do karantény, už druhé. A na test. A pak mi zatelefonoval: „Tak jsem pozitivní, tati.“ Oblilo mě horko. Jsem totiž STK, (Starý, Tlustý, Kuřák), na téhle „technické kontrole nákazového vozidla“ bych jen tak neprošel. Rizikové faktory bych na valník nenaložil. Syn samozřejmě jel z toho seznamováku rovnou ke mně, spal tu a snídali jsme, obědvali i večeřeli u jednoho stolu. Včetně jeho staršího bratra, který přijel na otočku s manželkou a ročním dítětem. A potom s mou manželkou a svou sestřičkou byl syn týden v jedné domácnosti (žijeme se ženou odděleně, byť blízko sebe). Starší syn, který byl u nás a s bratrem večeřel, vyráží na test. Soukromě. Musí se dostavit na minutu přesně, v hluboké noci. Dveře mají dokořán, aby se nikdo ani kliky nedotknul. Druhý den výsledek. Negativní. Dobrá zpráva za pouhých 2 600 Kč. No nekupte to, když je to tak levný. Jeho nakažený mladší bratr volá, kašle jak sentinel před odvozem na vrakoviště. Vždyť to znáte, mladí jsou přece všichni bezpříznakoví. Sdělil mi, že hygiena brzy zavolá, co mají dodržovat a tak. Říkám mu, aby se zeptal i na mě, jestli mám jít i já do karantény, byť jsme se viděli jediný den. Nezavolali. Obvodní lékařka mé dcery rozhodla, že když nemá příznaky, na test jít nemá. Ale karanténa pro celou rodinu.

Manželka na test vyrazila, to víte, po operaci srdce taky žádná „brnkačka“ chytit covid. Fronta, všichni kašlou, odstupy drží aspoň symbolicky. Starší sestřičce v nemocnici práce odsýpá, vytírá nosy rutinně. Bohužel, těsně před odběrem manželky se tam zasekne malá holčička, která řve a řve, tyčinku do nosu urputně odmítá. Na manželku nastupuje „pomocnice“, podle ženy prý odhadem kolem patnácti let. Nos manželce zrasuje tak, že celý den smrká krev. Dceři se zhroutila škola, balet, manželce práce. Všechna nařízení jsme přitom až úzkostlivě dodržovali. Ruce myli, dezinfikovali, do restaurací jednou za měsíc, jen na zahrádku, s odstupem, roušky jsme na nákupy a mezi víc lidí nosili, u sebe pohotově dezinfekční gel, vše marno. Zanadával jsem si na vládu, ministři museli škytat. Zdá se, že jen covid nekecá a maká. A všechno stíhá, na rozdíl od hygieny.

Udělil jsem si dobrovolnou karanténu, když ta hygiena ani nebrnkla. Ruším všechno, zalézám do brlohu nového domečku. Volá mi kamarádka, kdybych prý potřeboval nakoupit nebo tak. Za pár dní volá znovu: „Jsem v karanténě, partner chytl covid, drž se, nemůžu ti pomoct.“ Pak dostávám mail od své nájemnice v pražském bytě. Píše z Chorvatska, že do Prahy se určitě měsíc-dva nevrátí, všichni její spolužáci prý mají covid. No jo, to víte, nikdo přece nezná nikoho, kdo by covid měl. Tak určitě. Kde je ten kontakt na dovážkový Rohlík? Ještě že mám suchary. Po týdnu karantény dostává dcera rýmičku. Koukám do tabulky příznaků koronaviru. Rýmu covid nezpůsobuje NIKDY. Ufff. Dcera je přeci jen odeslána také na test. Dva dny znehybněného čekání. A pak zpráva – je taky pozitivní. Ta „rýmička“ byla totální ztráta čichu a chuti. Manželka musí zase na testy. Snad tam už nebude ta patnáctiletá brigádnice-řeznice.

Sleduji v televizi nedělní demonstraci na Palackého náměstí. 400 demonstrujících, tělo na tělo, většina bez roušek. Když ty vysoké školy zavřeli, musí covid svolávat náhradní demonstrace, aby přežil. Voják se stará, voják má. Nechceme vakcínu, chceme svobodu! Prymula – ministr strachu, Nechte naše děti dýchat, protestují urputně. Vypínám televizi. Vakcína není, tak jaképak nechceme, ministerstvo strachu mám v obýváku, a děti s covidem bojují.

Po uplynutí 14 dnů od slibu hygieny, že zavolá, konečně volá. To jsme to dotrasovali, že! Karanténa se rodině díky nově nakažené dceři prodlužuje jak dlouhý nos, co na mě covid už čtrnáct dní dělá. Já už jsem ovšem po čtrnácti dnech od kontaktu se synem, kdy jsem se každé ráno ptal zrcadla, jaké mám příznaky, z toho venku. Jedu nakoupit, přetížil jsem pás u pokladny, byl jsem už totálně vyjedený a hrozilo, že si zadek budu utírat rukou jak nějaký nomád z pouště. Řeknu vám, že rozevřít mikrotenový pytlík na potraviny v rukavicích je nadlidský výkon. Já snad ty rohlíky oželím. Poradí mi jedna starší paní. Musíte ta ouška takhle roztáhnout do stran a pak teprve otevírat, dává mi praktickou lekci. Funguje to, tak dávám tuhle radu dál. A napadá mě hned jedna erotická mnemotechnická pomůcka na zapamatování: Roztáhněte, než dovnitř vniknete.

A tak sedím doma, odříznutý od rodiny, všech přátel a činností. Čekám, jak dopadne druhý test manželce. A jak nákazu přežijí mé „bezpříznakové“ děti, když všude odborníci diskutují, co covid všechno v těle napadá a poškozuje, což se může projevit až za dlouhé měsíce. Můj otec v mládí jen lehkovážně přechodil angínu. A na angínu pectoris, kterou měl pak celý život, nakonec umřel. Mně na vojně píchal injekce narychlo proškolený zedník, fakt. Nepřál bych vám určitě, abyste totéž zažili někde na chodbě nemocnice, opuštěni všemi kvůli vaší „chřipečce“. A vám, co tu píšete, jak neznáte nikoho konkrétního, kdo by covid měl, přeju samozřejmě, aby u toho zůstalo. Ale my v Praze už tušíme, že tak jednoduché to vůbec nebude. Tak buďte opatrní, dodržujte všechna hygienická opatření a klidně u toho brblejte a hrozte pěstičkou směrem k vládě. Abyste neztratili základní českou vlastnost – remcavost. Zakončím citací básníka Kainara: Toto je pravda, Pravda, Samá Pravda. Konec obelisku.