Lidstvu hrozí zánik kvůli hrozbě globálního oštemplování

Totální zamoření planety razítky a lejstry znamená, že se už brzy udusíme pod tíhou štemplů, šanonů, glejtů a bumážek. S tím se my, členové hnutí SMRAD (SMrt RAzítkové Despocii), nehodláme smířit a jdeme tvrdě do akce.

Podle zkratky našeho hnutí nám říkají smradi, ale nám to vlastně imponuje. Hrozba globálního oštemplování je totiž páchnoucí bažinou, do níž se suneme krok za krokem. Hnutí jsme založili po vzoru americké organizace FAST (Fight Against STamps) a ruského SMERŠ (SMERť Štampom) a šlapeme do toho ze všech sil. Buď se lidstvo na poslední chvíli probudí nebo všichni bídně zahyneme ve frontě na poslední otisk úřednického štemplu. Dnes mám nabitej den, od rána sedím na vědeckým semináři na téma Razítkománie - poločas rozpadu. Právě do mikrofonu hřímá předseda ilegálního STOP - Sdružení týraných a ostouzených podnikatelů Fuškař: „Chcete založit firmu v téhle banánové republice? Než se doplazíte k IČu, zažijete galeje. Bankovní doklad o založení účtu a vložení vkladů, čestné prohlášení jednatelů o plné způsobilosti k právním úkonům, o splnění provozu živnosti, o splnění podmínek dle paragrafu 38I OZ, doklady o odborné způsobilosti, potvrzení praxe v oboru, návrh na zápis rejstříku, ohlášení živnosti, podpisové vzory, potvrzení o zaplacení správního poplatku, prohlášení správce vkladů, přihláška k registraci na finančním úřadu, …“, vyjmenovává těžkopádně desítky lejster. S každou položkou atmosféra v sále houstne a než je po dvaceti minutách všechny vyjmenuje, dá se vzduch krájet.

„Šmejdi,“ vyskočí vedle mě jakási stařenka. „Já chtěla jen prodávat houby u silnice, sbírám je už šedesát let. Chtěli po mně osvědčení o znalosti hub, písemnej i ústní test, od doktora potvrzení, že mám v cajku voči, a všecko každý dva roky znova, naštudovat nařízení EU 543/2011, u každý vystavený houby napsat českej název a zemi původu. Kdybych si pletla bedly s muchomůrkou zelenou, tak tu asi dávno nejsem, né?“ rozpláče se stařenka.

„Hanba razítkům,“ volá otřesený moderátor Klepačka, ale v zájmu objektivní diskuse uděluje slovo docentu Pištělákovi z Výzkumného ústavu administrace a úřední logistiky, jinak členu komise EU pro tvorbu prováděcích předpisů. „Není to tak hrozné, jak tady zaznívá,“ snaží se Pištělák o smířlivý tón. „Snažíme se o komplexní digitalizaci státní správy, přijali jsme v posledním roce padesát tisíc nových pracovních sil, abychom vyhověli požadavkům na urychlení schvalovacích procesů…“

„A co takhle se na devadesát procent těch vašich lejster vykašlat, a ty vaše cifršpióny propustit, abysme je z našich daní nemuseli platit,“ skočí mu do řeči podnikatel Čvančara, co před chvílí odvyprávěl hrůzný příběh, jak čeká už deset let na stavební povolení pro malou bytovku. „Takovej kupec F.L.Věk, kdyby měl prodávat podle těch vašich vejmyslů a měl s každým prodaným slanečkem podávat kontrolní hlášení, vytlačit EET účtenku,… nemluvím o tom, jak by si v jeho kvelbu smlsla hygiena, obchodní inspekce nebo hasiči. By se voběsil na konopným provaze a národ by přišel o buditele.“

„Ale…,“ snažil se něco namítnout Pištělák, jenže kvůli ohlušujícímu pískotu jsem neslyšel, co říká. Moderátor radši vyzval k pultu dalšího panelistu, profesora Otto von Biseura z dortmundské Hofschule, významného představitele tzv. psychologické selské školy. Mluví skvěle česky, protože u nás studoval FAMU, ale občas se mu do řeči přece jen připletlo pár německejch výrazů.

„Apriori nemůžeme operovat v našem Zu den Sternen durch Schwierigkeiten s postulátem, že tvůrci trnitých procesů, které nás tak sužují, jsou v negativním postoji ke konzumentům jejich befelů. Mluvíme spíše o jejich Bewusstlosigkeit, jakémsi umělém spánku, způsobeném, jak já říkám, narkózou moci. Freud v této souvislosti mluví dokonce o prodloužené ruce libida a Jung o transu imaginace, evokujícím mytologické sny a fantazie“. To by bylo neškodné, pokud by se tak dělo jen na půdě nevědomí zákonodárců a vykonavatelů. I když se tito lidé, puzeni syndromem horror vacui, sebeprojektují jako tvůrci Idealzustand, ve skutečnosti jsou však ministranty na černých mších svého ega.“

Pěkně to ten pan profesor Biseur říká, pomyslel jsem si. Kdo by to řek, že libido má ruce? Ještě jsem si všiml, že houbová bába vedle mě usnula. Vtom mi zvoní telefon. Volá náš místopředseda Rapoš. On se teda jmenuje jinak, ale nikdo mu neřekne jinak než Rapoš, protože je rapl a věčně na nás řve, že proti globálnímu oštemplování děláme málo: „Okamžitě jeď na Karlovu univerzitu, studenti ze Stamp Rebellion tam vtrhli na rektorát a drží rektora jako rukojmí.“ Panebože, ti pitomci, násilí naší věci jen uškodí, bleskne mi hlavou a hned vyrážím ze sálu na univerzitu. Už transparent, visící z okna učebny, s nápisem Čo ste si orazili, to si aj zjecdte mi napověděl, že můžu čekat to nejhorší. A taky že jo. V kanceláři rektora pobíhají rebelové, rektora jsem našel schouleného v koutě, na smrt bledého. „Co jste mu udělali, proboha?!“ rozkřičel jsem se na ně.

„Nic, jen musel sníst vlastní razítko,“ začal koktat vůdce rebelů s přezdívkou Štemplnátor, protože si často na akcích počínal brutálně. „Co? A komu tím prospějete?“ zhrozil jsem se. „Veřejnost se obrátí proti nám. Zatím preference našeho hnutí jen stoupaly, ale tyhle huráakce prostě naší věci strašlivě škodí, chápete?“

Štemplnátor zaprotestoval: „Povolili jsme mu si razítko nastrouhat ořezávátkem a zapíjet to razítkovou barvou.“

„Svatá prostoto,“ mávl jsem rezignovaně rukou. „Když jste vylezli na kopuli ministerstva průmyslu a obchodu a rozvinuli tam transparent s nápisem Štempluj, štempluj, vykrúcaj, to bylo nenásilný. Tohle je…“ nenacházím rychle správné slovo, „…anarchie. Jste stejný jako levicový bojůvky Antifascikl, co hážou na demonstracích na policejní těžkooděnce zapálený šanony a stříkaj razítkovou barvu na jejich plexištíty. Okamžitě to tu vykliďte a pana rektora odvezte na výplach žaludku,“ zakončil jsem a podíval se na hodinky. Nejvyšší čas vyrazit na demonstraci feministického hnutí Plusy Ráje, symbolického označení ideálních časů, kdy Eva ještě poroučela Adamovi. Tam jsem se často po aktivistické šichtě odreagoval, protože členky hnutí se na demonstracích vždycky ukazovaly nahoře bez. Jen po tom, co se k našemu hnutí proti globálnímu oštemplování přidaly, nemalovaly si na prsa nápisy, ale razítkovaly se po celých ňadrech.  Někdy jsem jim i s tím razítkováním osobně pomáhal.

Ještě víc mě ale bavili aktivisti z neziskovky Hubička. Ten název není z nějaký Smetanovy opery, ale voni podle vzoru výpravčího Hubičky z filmu Ostře sledované vlaky vždycky vtrhli někam na úřad a všem mladším úřednicím na zadečky vysázeli všechna razítka, co v kancelářích našli. To se u veřejnosti nesetkalo s odporem, fotoreportáže na jejich webovkách Ostře sledované zadky.cz měly vždycky statisícový návštěvnosti a spousty lajků. To nám v propagaci mimořádně helflo. Jednou dokonce, na odboru životního prostředí v Modřanech, si i korpulentní vedoucí úřadu sama lehla na kancelářský stůl, stáhla si bombarďáky a vyzývala kluky z Hubičky, aby jí to tam sázeli ostošest, že s nima sympatizuje. Každá revoluce je prostě o symbolech.

Po demonstraci spěchám na tiskovku našeho hnutí SMRAD. Když jsem tam dorazil, naše předsedkyně, zvaná Pečiatka, protože je z Horehroní, už bouřila do mikrofonu:

„Neznášame tie nafúkané primadony s pečiatkami a úradníckymi smernicami, sme slobodní a dusíme sa. Oni sedia na stohu papierov a myslia si, že tým vyrástli. Nech si grcajú frndžavicu pečiatkovej farby, do psej matere.“ Hezky to rozjela. Jen jsem dosedl na židli na pódiu, vyřezanou naším kamarádem truhlářem Stružilem do tvaru obřího razítka, dostaly prostor novinářské dotazy. Zástupce České televize Lamželezného zajímalo, jakou lhůtu dáváme úředníkům, kteří by i nadále chtěli schvalovat, razítkovat a fajfkovat naše ponížené žádosti. Naše předsedkyně se jen podívala na hodinky a řekla: „Už meškajú.“

Moderátorka internetové televize DVBT (Dej Vědět, Budeš-li Týrán) Emma Nametena se ptala, co by měla jako občanka dělat, kdyby nám chtěla vyjádřit podporu.

„Začnite tým," odpověděla Pečiatka, „že na vítanie občiankov zjete rodné listy vašich detí s potvrdením o prideleniu rodného čísla. Inak sa to s nimi potiahne už celý život.“  A já jsem pohotově dodal: „Co takhle udělat si pro dobrou věc se mnou selfíčko?“ Vypadlo to ze mě spontánně, protože Emma je fešanda. A ona si ho fakt se mnou hned udělala. Jak se ke mně při tom focení přitiskla, vzplál jsem jak Notre Dame. Selfíčko pak obletělo sociální sítě.

Vtom se od vchodu začala šířit panika. Nejdřív jsem myslel, že to je zase nějaká provokace Řádu štemplářů, což byla státem dotovaná neziskovka, co systematicky pronásledovala naše hnutí a kydala na nás hnůj na sociálních sítích. Ale do sálu se vřítila multikára. Za volantem seděl starosta Řeporyjí Pavel, zvaný Nuvotný, který nám vyjádřil už jednou manifestačně podporu svou odvážnou akcí, když se v Moskvě v mauzoleu prodral k nabalzamovanému Leninovi a dal mu na čelo historické razítko VKSB. Protože to hluboce zmrazilo česko-ruské vztahy, Rusové ho začali přezdívat Pavlík Morozov a tamní státní televize Rossnička o něm odvysílala posměšný dokument Morozov přichází z Kremlu. Teď ovšem vezl na korbě multikáry zapálené spisy z městského úřadu Řeporyje a zpíval od Olympicu: „Skončili jsme, jasná zpráva, není kam razítka dávat víc.“ Pavel prostě ví, jak se dělá píárko. Když se ho reportér Sputiniku zeptal, proč má na hlavě obří paruku, odpověděl mu jen, že Vlasatci přece osvobodili Prahu od německých gebírů a jestli nechce zas facku. Reportér radši zmizel v davu.

Tisková konference skončila tím, že do sálu vtrhla policie s vodním dělem. Po uhašení multikáry rozehnali dělem i nás. Neměli jsme totiž povolení k pořádání tiskovky, osvědčení o ekologické likvidaci odpadu po novinářích, potvrzení o hygienické nezávadnosti chlebíčků na rautu ani certifikaci nainstalovaného emisního čidla. Ale v žádném případě to nevzdáváme.

Když jsem v noci uléhal na lože slepené z osmsetpadesáti razítek z námi vypleněného Stempelnmusea v Drážďanech, zalil mě hřejivý pocit, že dnes jsme zase dali globálnímu oštemplování na frak. A vám, čtenářům idnes, posílám vzkaz: Globální oštemplování nad námi visí jak Damoklův meč. S každým dalším bouchnutím štemplu se ten meč zachvěje. Jdete do boje s námi nebo nemáte čas, protože zítra zase musíte na úřad pro nějaké razítečko?