S haraburdím v podobě Rychlých šípů a Vinnetoua jsem u svých dětí krutě pohořel. Ale koukneme na seriál Skins s hlavními hrdiny jako je anorektička Cassie, totálně zakomplexovaný Sid nebo Effy s psychickou poruchou. Cóóó?
Když jsem jako dítě dostal v obálce sérii fotografií Vinnetoua a Old Shatterhanda, protože jsem zaslal do jihočeské Fruty nejvíc víček od jejich výrobků (ano, už v šedesátých letech se sbírala víčka, věřte-nevěřte!), byl jsem jak ten Tlouštík z Rychlých šípů (Mučte si mne chlebovou polívkou – přece jsem nejšťastnějším chlapcem: Vždyť jsem viděl Rychlé šípy!). Mé dětské vzory byly prostě na míle jinde než ty dnešní. Když jsem si chtěl už po stopadesáté pobrečet u filmu Vinnetou-Poslední výstřel, dcera mě odpálkovala: „Budem se dívat na tohle, to je taky smutný!“ A musel jsem trpět u animáku, kde jakýsi zatrpklý stařík přijde o všechno, manželka mu umře, on zmlátí nevinného, barák mu seberou developpeři a jeho jediný kámoš je totálně retardovaný zoufalec. Vidět to jako dítě, zřejmě neusnu ani po odvaru z makovic. Vinnetou, vrať se!
Šel jsem na to prostě blbě, když jsem dětem podsouval Foglarův Modrý život. A přitom žít modrým životem (tj. jako aristokrat s modrou krví) bylo docela snadné. I za socialismu, kdy aristokrati neměli vůbec na růžích ustláno. Mně teda nešlo moc to mytí celého těla studenou vodou (nevím, co na tom ti aristokrati viděli) a páchání dobrých skutků. Já stařenky rval přes přechod i násilím, abych si mohl modře vybarvit okénko. Potíže jsem měl i se slušnou mluvou po celý den. Ovšem asi tisícinové, co dnešní mládež. Ale čištění zubů a ranní cvičení mi šlo, a když jsem za celý den neměl radostný prožitek, jen kouli z dějáku, tak jsem si nějaký vsugeroval.
Měl jsem na to jít jinak. Přiblížit své dávné vzory dětem podle jejich novodobých „měřítek“. Například Mirek Dušín byl vůbec prvním rapperem, kam se hrabe Eminem nebo Cardi B. No zkuste vychrlit to samé za půl vteřiny jako on, když zakopl o nastražené polínko v běžeckém závodě proti Černým jezdcům. Než dopadl na zem, stačil říct: „Ztracený závod, to je nečestné…“ Kdo z vás to dokáže?
Příkladně a sto let před dnešními aktivisty se Rychlé šípy věnovaly menšinám. Kde byli dnešní mladí vítači imigrantů, když Rychlé šípy už říkaly: „Podívejte se – támhle jsou uprchlíci ze zabraného území. Včera sem přijeli bez haléře v kapse… Zříkáme se nálezného ve prospěch uprchlíků.“ No jo, ale to byli Češi vyhnaní ze Sudet, takže našinec, což se dneska absolutně nepočítá. A zastánci feminismu si můžou dát rovnou do štítu napsat větu: „Musíme proti Černým jezdcům něco podniknout nebo ztratíme důvěru děvčat.“ Jejich pomoc Zděnce, vypjaté sufražetce, která se stylizuje do role nezávislé Bílé paní a málem se zabije, je také příkladná. Ale na druhou stranu: bojovné feministce Alžbětině Prknářové, zvané Haha Bimbi, dali pěknou slovní nakládačku a nazvali ji Baba Himhi. Protože věděli, že nic se nemá přehánět.
Nebo co by asi v parlamentu odpověděli poslanci za Piráty, kdyby jim Babiš řekl totéž, co Rychlonožka: „Uznáváte, že jste trosky ubohých pirátů?“ O politickém boji nás už v dětství vyškolil také Foglar. Mažňáka, korumpujícího voliče nákupem nového míče, jste už pak navždy od čestného Losny poznali Širokko daleko. Když po roce 1989 Miloslav Šimek prohlásil, že jsme porazili Bratrstvo kočičí pracky, všichni jsme věděli, o co jde.
A přitom Rychlé šípy nejednaly vždy jen v rukavičkách. Takový hromotluk Mezoun dostal od Mirka Dušína pěstí přímo do nosu se slovy: „Já ti dám na pamětnou!“ Ten koukal. Ale okamžitě se polepšil. Také vynález mučení waterboarding dávno před prvním americkým vyšetřovatelem použily Rychlé šípy na Bohoušovi z Bratrstva kočičí pracky. Pod pumpou ho zlily tak, že řval jak tur. Konečně, ani Vinnetou zas nebyl takové neviňátko. Když na něj při útoku Apačů na městečko volá Old Shatterhand: „Ale Vinnetou, my jsme přátelé, přátelé“, Vinnetou Oldu bodne do krku. To víte, co se škádlívá, to se rádo má. Když se konečně sbratří, spojí své nožem naříznuté ruce. Tenhle laický pokus o transfúzi už by v čase AIDS a covidu rozhodně neprošel. Ještě, že jsme své vzory nenapodobovali úplně ve všem, celá naše generace by vykrvácela.
Co se týče statečnosti, tak dneska ji mají tak leda Statečná autíčka. Nevím, jak vy, já teda v dětství rozhodně nesnil o tom, že budu autem a budu koulet reflektorama místo očí. Ale Rychlé šípy, ty měly pro strach uděláno. Najdou na temné půdě mrtvolu Maxmiliána Drápa, a místo aby se začali třást strachy jak Harry Potter před Voldemortem, přejdou to jako normálku a dlouze nad zteřelou kostrou studují jeho dopis na rozloučenou.
Zatímco z dnešních plejstejšnů a nintend si odnesete leda zánět šlach a obezitu, Rychlé šípy do tlustých vrstevníků nemilosrdně tepaly. Žádné, že se tlustoprdům nesmí říct ani popel, aby neutrpěli psychickou újmu. Takový Tlouštík nebo plantážník Bambus, co se pod ním vyvrátila i fotbalová brána, by mohli vyprávět. Kdo nebyl fyzicky v absolutní formě, hned se mu smáli, že je „sloní mládě“. A přitom se dokázali nacpat, v jedné cukrárně baštili hory dortů, Rychlonožka dokonce ukusoval ze dvou najednou: „Já doma toušám taty dycty ze dvou.“ Ale hned to vyběhali při nějaké dobrodružné výpravě. To například dnešní vzor streamer FattyPillow s jeho slavnou větou: Jsme hrdý tlustoprdi a je nám jedno, jak vypadáme! nebo modelka Amanda Fayová, která si stanovila za cíl stát se bečkou a na skoro žádné fotce ji bez hory žrádla neuvidíte, těm už by ani rada Mirka Dušína pro Jirku Kalouse: Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík nepomohla. Není divu, když měli v dětství za vzor takového Hulka nebo Kamenožrouta, hodně napapané hrdiny.
Rychlé šípy si také jako první pořídily sociální Bublinu a ručně psaný web TAM-TAM, který měl brzy 78 followerů. I Bratrstvo kočičí pracky, jinak záporné, přidalo vůbec první systém lajkování, teda vlajkování, s pomocí praporků. Bílý prapor znamenal Klid, Zelený Pomoc, žlutý Nebezpečí a černý Zrada.
Vinnetou s Old Shatterhandem se zase silně angažovali v ekologickém hnutí. Takový bídák Senter, co střílel bizony jak růže na pouti, dostal, co zasloužil. Nebo Fred Forrester, petrolejový gangster, co rozpoutal ekologickou katastrofu se zapáleným bazénem petroleje ve Venangu a imperialisticky bezohledným heslem: "Fred Forrester vždycky dostane to, co chce", si to odskákal a Apači do něj nasypali šípy, že vypadal jak ježek. I v Greenpeace by závistivě koukali, jak se dá takový šéf ropného koncernu potrestat. Rychlé šípy nikdy nelovily ohrožené a chráněné bobříky, to je pomluva, bylo to jenom jako. Naopak, snažily se o desítky let dřív než Greta Thunbergová nahradit čmoudící dopravní prostředky ekologicky neutrálním létajícím kolem. A nebezpečný odpad v podobě starých gramodesek poctivě odevzdávaly do prodejny.
A taky o ochraně menšin, charitě a boji proti rasové nenávisti jsme věděli padesát let dřív, než dnešní aktivisti začali vůbec přemýšlet, jak zapálit krámek bílého supremacisty. Old Shatterhand by dneska v ochraně utlačovaných menšin mohl být z fleku šéfem neziskovky Indián v tísni. Vinnetou zase v rámci multikulturního sbližování (pravda, s těžkým srdcem) souhlasí se sňatkem rudé Ribanny s bílým poručíkem Merrilem. Rychlé šípy neustále vybíraly peníze na nějaké chudáky, zachraňovaly tuláky a opuštěným sirotkům jako Tonda Pírko zajišťovaly azyl v chlapeckých domovech, aby tam mohli spokojeně deklamovat: Čingeloš, bangeloš, rozrazil, dobrá práce je náš cíl. Protože, jak víme, cílem všech imigrantů do Evropy je právě dobrá práce pro hostitele a jeho ekonomiku. To by i europoslankyně Šojdrová pochvalně zamručela. Taky by mohla občas upéct bábovku nějakému Petrovi Macháčkovi, chudému polosirotkovi.
V multikulturním divadelním představení z Afriky seznamovaly Rychlé šípy Evropany s africkou kulturou popěvkem Kví, kvá, kválimany, umbaj kví, umbaj kví. A tolerance k homosexuálům byla u Rychlých šípů příkladná. I když Rychlonožka nikdy neprovedl coming out, jeho oslovení Červenáčka „pojď sem, hezký hochu“ nebo Jindry Hojera „moje ublízaný potěšení“ leccos naznačovala. V kolektivu však absolutně nebyl diskriminován! Ano, i když jsme v dětství neznali pojem Aktivista, věděli jsme dobře, co je Mladý hlasatel. Což, jak jistě uznáte, je totéž.
Dnes ovšem sklízíme hořké plody proměny dětských hrdinů. Jaká může být dnešní mladá generace, když vyrostla na ztotožnění s takovými „vzory“ jako je mořská houba (Spongebob), auto nebo mašinka, transgender prasátko, co nosí červené šaty, i když se jmenuje Peppa, pažravý kocour Oggy, věčně se válející u televize (stejně jako Garfield), tlustý šváb DeeDee, Gumídci, obr Tupoun, upíři z Hotelu Transylvania, Pet šhopáci (už ten překlad!), Želvy Ninja, Příšerky, Mimoni, Pokémoni nebo obluda z neklidných dětských snů - vysavač z Teletubbies. A když už je hlavní hrdina přeci jen vzdáleně podobný člověku, tak musí mít kupu nadpřirozených vlastností. Musel snad Vinnetou lítat jako Čestmír, aby zvítězil nad Cornelem? Mirek Dušín neměl postavu z plastelíny jako formelíňáci, ale vystačil si s pružným vysportovaným tělem. Old Shatterhand zvládl vyznat své city Nšo-či a nemusel jak Arabela točit kouzelným prstenem a proti nepřátelům se skvěle ubránil henryovkou a ne pitomým laserovým mečem. Rychlonožka neovládal schopnost spontánní regenerace jako roztleskávačka Bennetová, a přece mu i po velkém karambolu narostl znovu úsměv. A když spadl při krasobruslařské exhibici do díry v ledu, nenarostlo mu na zadku kouzlem Ledové království.
První erotické chlapecké sny jsme prožívali decentně s nahou koupající se míšenkou Palomou a ne s nějakou holohlavou Emilií Fernandez Patrasovou z Návštěvníků nebo chlapicí Xenou. Co obluzuje v pubertálních snech dnešní kluky? Sex s mořskou houbou? Nebo s autem či mašinkou? Pak se divte, že prosazují 72 pohlaví. To mě teda fakt neláká, když nejsem ten mechanofilik. I když těm bych asi nevysvětlil, že výfuk pro mě vůbec není sexy, a stejně tak netoužím po tom nechat se přejet lokomotivou. Ale oni by si to zřejmě rozdali i s naším robotem Emilem, až by z něj šroubky lítaly. A to byla jediná populární mechanická postava v našem dětství v okruhu deseti kilometrů. A byl v ní živý člověk. A měl aspoň nos, což se o Voldemortovi zrovna říct nedá.
Tak to teď máme, jablka se odkutálela dáááleko od stromu. Protože dcera postoupila do teenagerského věku, očekávám jen ještě větší schízu. Co bych tak s ní chtěl sledovat za seriál? Tell me a story, kde prasata vyloupí banku, Jeníček s Mařenkou prchají s taškou plnou peněz a Karkulka se zaplete se svým středoškolským profesorem? Nebo Élite o španělské střední škole, kde nikoho nezajímá nic než sex, drogy a pařby? Či My Mad Fat Diary s typickou(?!) metráčkovou teenagerkou Earlovou, co se po pokusu o sebevraždu vrací z léčebny, ale má úžasný smysl pro humor? To by nemuselo být špatné. Možná si střihneme Skam, kde Evu, Nooru a Williama, Isaaka a muslimku Sanu zajímají jen „závažná témata jako homosexualita, šikana, odlišnost náboženství, a hlavně přijetí sama sebe“. Dobrou volbou bude určitě i Skins s hlavními hrdiny jako je anorektička Cassie, totálně zakomplexovaný Sid nebo Effy s psychickou poruchou. Co byste mi, milí čtenáři, doporučili vy? To víte, chci pro dceru jenom to nejlepší.
