Co srpen nedovařil, září nedosmaží aneb 4 stupně „provinění“

Nerad srovnávám, nemyslím si, že dnes jsme už na tom stejně jako za minulého režimu. V politické korektnosti už je ovšem budovatelské heslo „Dohonit a předhonit“ naplněno. Konečně, posuďte sami bdělou cenzuru dříve a nyní.

V polovině roku 1985 se na naši malinkou, leč příliš „akční“ organizaci, která pod maskovací hlavičkou SSM pořádala v té době obří koncerty rockových skupin a hlavně letní kurzy Prázdninové školy tance, padla deka. Vydali jsme tehdy malou brožurku, shrnující celou letní nabídku kurzů disko, společenského tance, jazz dance, modern dance, flamenca, jógy, apod. Já tu brožurku psal, tak mě napadlo každý kurz v podtitulu ještě ozvláštnit pokaždé jinou lidovou pranostikou. Pro jeden srpnový kurz jsem vybral starou moudrost CO SRPEN NEDOVAŘIL, ZÁŘÍ NEDOSMAŽÍ, opisující zkušenost prapředků, že pokud obilí nedozraje v srpnu, zubaté zářijové sluníčko už mu nepomůže.

V roce 1985 se nad námi zatáhla šedivá mračna a kolem krku smyčka StB. Po strop narvané sály Lucerny s pochybnými vlasatými rockery či výukou pokleslého break dance, které měly k souboru ÚV SSM Plameny blízko asi jako jeptišky ke klení, ale hlavně „revizní“ návštěva jednoho člena StB přímo na letních kurzech, kde se vyučovaly „zvrácené“, rozuměj moderní tance, to vše spustilo známou mašinérii. Abyste rozuměli, jakýkoli masovější zájem lidí vyvolával hned i zájem StB. Proč jsou ti lidé tak nadšení, když nám na školeních podřimují (o podřimování něco i níže). Na výsleších jsme museli odpovídat na lecjaké „zvídavé“ otázky, ale jedna mě úplně vykolejila. Dotaz, jak jsme to mysleli s tou provokativní připomínkou srpnu 1968 (= invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR). Asi jste pochopili, šlo o tu prastarou lidovou pranostiku Co srpen nedovařil, září nedosmaží. Soudruzi prostě byli na slovo SRPEN alergičtí tak, že při jeho vyslovení už čuchali kontrarevoluci zaprodanců. Přišlo mi to tehdy šíleně absurdní a nepřekonatelně idiotské, mé šokované koktání o staré pranostice, o stovky let starší než srpen 1968, samozřejmě nestačilo. Ještě, že jsem tam nedal třeba Svatá Markyta hodila srp (a kladivo?!) do žita! Naše organizace byla okamžitě rozprášena jak chemtrails nad oblaky – a mohli jsme být rádi, že jsme měli účetnictví do koruny v pořádku, protože přes papíry nás chtěli dostat do vězení. V padesátých letech by se s námi nemazali, ale tam zas na slovo SRPEN nebyli ještě tak alergičtí. Ovšem třeba takový Únor bílý, pole sílí, jasná reakcionářská výzva k rozvracení republiky (protože každý věděl, že únor 1948 je rudý, že) by nejmíň na uranové doly vydala.

Tak jsme se zasmáli (já tedy trochu hořce). A vzhůru do současných operačních polí bdělých strážců očisty našich prohnilých zpátečnických životů. Blesková reakce na určitá jména, tehdy třeba Havel, dnes například Tommy Robinson, výmaz statusu, blokace stránek či rovnou zrušení internetového účtu, pronásledování až otravný stalking, případně vyhození z práce. Jen kdysi ramenem spravedlnosti byli estébáci, stále na stráži a ve službě, dnes už jsou to hlavně ramena robotí, v pravdě kované enžíny. Už neporušujeme pravidla komunisty, ale „pravidla komunity“. Mě z Facebooku okamžitě vylili jen za prosté zobrazení fotky hudebníka Jimiho Hendrixe. Bohužel to bylo foto z festivalu Woodstock, nevšiml jsem si, že za ním opodál stojí dvě dlouhovlásky nahoře bez (to víte, Woodstock, tam to žilo). Identifikovat prsní dvorce, to se roboti zřejmě učí už na základce v předmětu Deskriptiva pohlavních znaků. Ale už jsou zase dál, tuhle nekompromisně vymazali z internetu politika Cummingse, šéfa poradců britského premiéra Johnsona, protože… no, hádejte. Protože jeho příjmení připomíná vulgární výraz (angl. vulg. cum=sperma). Jen jeho jméno připomíná slovo cumming (to „s“ je tam jaksi navíc), ale protože roboty, ctnostné, ale přísné klášterní panny, už dávno neoblafnete přidáním nějakého písmenka do sprostého slova (ani to s nějakou prndelí v diskusi nezkoušejte, vyradýruju vás, že budete gůglit oči), našli ho a smázli jak houbou tabuli (pro mladší čtenáře: jak text klávesou Delete). No to bude mít asi novinář Kundra z Respektu brzy velké hoňky! A to ani nemluvím o tom, že Cummings se jmenoval také jeden z nejznámějších pornoherců. Konečná, pane poradče, odevzdejte účet, statusy, heslo a padáme, padáme.

Jak byli estébáci hákliví na slovíčko, tak pokrok přinesl další novinky. Nemusíte už říkat nebo napsat nic. Stačí gesto. Kdepak nějaký jednoznačný zdvižený prostředník, známý též jako fakáč nebo Kalousku, jsi jednička, nešťastník Cafferty si jen podle svého tvrzení protahoval klouby na ruce, visící z okýnka auta. Jenže to vteřinové spojení ukazováčku a palce (známé OK) kdosi vyfotil, hodil na Twitter, označil to za rasistický znak supremacistů a už to jelo. A zaměstnanec firmy Gas and Electric Cafferty byl ve firmě ihned zplynován a posazen na elektrické křeslo. Čili z práce vyletěl jak holubička ze skály.  Z toho plyne poučení, jaké bylo kdysi ve vlacích: Nenahýňajte sa z okien (vlaku ani auta). A neprotahujte si prsty - když jsem tedy u té slovenštiny -„zvonku to vyzerá“ jako rasismus. Zrovinka tak jako nepokleknutí, jde-li kolem příslušník vznešené vrstvy nebo drzý zpěv americké státní hymny místo Imagine. Tak našim sportovcům připadá naše hymna utahaná a neúderná, jo? Pak ovšem Lennonův Imagine je cajdáků král. Ale zpívá se v něm, že by to bylo moc fajn, kdyby nebylo nebe ani peklo (no chudáci křesťani), žádný majetek (ano, i my jsme zažili, když bylo všechno v socialistickém vlastnictví, a bylo to žůžo), žádné země (už aby ta federalizace Evropy proběhla) a všichni žili jen pro dnešek (protože každé zítra již znamená včera).

Takže to máme dva stupně nenávistného chování: slovo a gesto. Třetí stupeň je výraz. V severní Koreji, když jste dostatečně nedali najevo skličující žal a neprolévali slzy jak krokodýl, co mu šlápli na ocas, při úmrtí drahého vůdce, podepsali jste si velmi nehezkou budoucnost, spíš nebudoucnost. To profesorka Patricia Simonová jen na chvíli zadřímala (ach ty pijácké mejdany ve sborovně?), ale k její smůle na protirasistické online akci. Ó nešťastná Šípková Růženko, na posvátnou akci jsi poctivě zašla – a pak ji prochrněla! A následovalo samozřejmě známé Bye bye love, bye bye hapiness a byla na dlažbě. Ale protože učila na škole divadlo, mohla si říct třeba se Shakespearem: A co má válečník ze všech svých vítězství, ve kterých proslavil tisíckrát svoje jméno? / Po první porážce jej škrtnou z knihy cti/a na to, oč se bil, pak taky zapomenou! (překlad Jan Vladislav). Tak svět odplácí, soudružko profesorko, tak angažovaná jsi chtěla být, ale hlava ti malověrně klesla a tvůj výraz byl tak urážlivý, nebojovný, nekovaný. Ani lékařské potvrzení o narkolepsii tě nezachrání.

Čtvrtý stupeň odboje proti novým trendům je mlčení. Jen si nemyslete, že když budete mlčet, tak vás tahle držhubná taktika zachrání. Mlčení může taky být vyloženo jako „schvalování atentátu“. Silence kills, hlásají nápisy na transparentech hnutí Black lives matter. Připomnělo mi tu jednu historku, kterou mi kdysi vyprávěl mim Upír Krejčí. Nevím, je-li pravdivá (Upír toho občas nakecá). V jedné pražské hospodě prý za totality šel kolem stolku, kde seděli mimové ze souboru Pantomima Na zábradlí v čele s Ladislavem Fialkou, lehce ovíněný mim Bolek Polívka. Zastavil se u jejich stolu a řekl: Vy ještě mlčíte? To my už dávno mluvíme! Jenže v novodobém pohledu se tohle Silence kills jako ohnuté zastrašené chování přihlížejících bázlivě popravě kladného hrdiny, ale vykládá se spíš jako: Ale, ale, soudruh se nám ještě nevyjádřil, nezaujal postoj. Tak co, jdeš s námi nebo proti nám? Kdy se připojíš? Jako by šlo o vagón. A v tom je zakopaný hafan. I český občanský zákoník totiž stanoví, že mlčení neznamená souhlas. I když může. Jen v tom vysněném progresivistickém Imagine světě jsou pouze dva tábory – nadšeně souhlasící nebo nepřátelé, jiné volby není. Ber, anebo nech ležet. Černá nebo bílá. Život nebo smrt. Pravověrní a odpadlíci. Naši a vaši. Že mohou být i volby typu Mlčení zbraní, nebo názor Už jsem unavený mluvit do dubu, nerespektují. Protože to je pro psíka, vyskakujícího, aby vás kousl do zadnice a aspoň takhle vás upozornil, že tu je a má na věc názor, naprosto nepochopitelné. A ponižující. A já si myslím, že možná občas ticho vraždí, ale fanatický řev zrovna tak, ne-li důsledněji.  Nenechte se vyštěkat progresivistickými ratlíky. Nebo - vaše volba - si manifestačně nasaďte psí hlavu a vyjte s nimi fascinovaně na Měsíc s vírou, že se tak svět stane lepším. Ale pozor, abyste pak neklopýtli nějakým podřimováním na manifestaci Za Měsíc bez zrádných kráterů. Chrápou jen zrádci idejí, malověrní. Aby vás za nedovařený srpen v září nedosmažili. Jako nás tenkrát.