Se slovy jsou potíže. Vždycky byly. Vždyť i na Počátku všeho bylo Slovo. Každý pokus, podělit se s ostatními o zkušenost, skrývající se za slovem, vyložit či přeložit slovo, to jen komplikuje. Nebylo snad na Počátku spíše Logos než Slovo? Ať tak či tak, koukejte kolem sebe, jak to "zatím" dopadlo...
Kolem slov se neustále něco děje! Zpravodajství ze světa Slov je stejně napínavé a vzrušující, jako každé jiné. Nevěříte? Tak se pojďte podívat:
Aktuálně ze světa: "Alláh smějí říkat jen muslimové, rozhodl soud v Malajsii." Jedno slovo bylo ukořistěno jednou částí obyvatel země. Právě to slovo, které, v jazyce v zemi používaném, je jediným možným označením "Boha". Nemuslimové se od této chvíle nemohou kontaktovat s Bohem. Tak zní slova soudního verdiktu. Jsou to slova do pranice. A že k ní dojde, je celkem jisté.
U nás doma bychom si s tím poradili. Jsme alternativní a korektní. Pro většinu z nás Bůh není. Stejně velká většina z nás cítí v tom místě, kde "Nic" není, prázdnotu. Pomáhají nám slova. Alternativně-korektní. Bůh není, samozřejmě! My víme, že to pravé slovo pro "Nic" je Kosmos, Příroda, Dítě, Bytí, Jsoucno, Rodina, Láska, Probuzení, Vesmír, Veškerenstvo. Doplňte si sami, co vás napadne. Jen nezapomeňte dát na začátek slova velké písmeno.
Zpravodajství o Slovech "Z domova" je tento týden příjemně nenásilné a zcela tradiční - české a trochu švejkovské. Ovšem emoce a vášně ho provází také.
Myslím současný spor bývalého textaře Emila Synka. V jedné normalizační komedii celkem vtipně použil slova o rychlém úklidu nepořádku k vykázání nežádoucí osoby. Trochu nekorektně doplnil rádoby rumunské koncovky. A "Metelesku blesku" hýbe Českem. Vyjádřil se téměř každý. Jde o hru se slovy, tak si hrajeme. K celé kauze jen dodám, že vyhraje-li slovíčkaření, bude to spíše "vítězství Pyrrhy" než "Pyrrhovo vítězství".
Používáme spousty slov. Vymýšlíme nová a těm starým dáváme nová spojení. Abychom se vyhnuli popisu skutečnosti takové, jaká je. Abychom vyhověli trendu korektnosti. Slova jsou zdánlivě krotká a nechají se použít. Zdánlivě. Ve skutečnosti nás neustále odhalují.
Každý z nás má dnes nějakého svého klienta či zákazníka. Nebo jím je sám. Poskytujeme-li služby, máme svých pár klientů, obchodníci mají zákazníky. Proč zrovna klient či zákazník?
Klient byl původně, ve starém Římě, nesvobodný otrok, kterému pán udělil svobodu a s ní některá občanská práva. Aby je však klient mohl využít, potřeboval k tomu servis svého bývalého pána - a za ten servis (samozřejmě uměle vytvořený), svému bývalému pánovi musel zaplatit. Dává vám to smysl, vážení klienti státu, bank, fondů, nemocnic,...?
K obchodníkům chodí zákazníci. No řekněte sami! Co může mít člověk, jdoucí si koupit rýži, pár fuseklí či nový typ mobilu, zakázaného? Dnes nic. Dříve to byl ten, který byl přistižen při krádeži na trhu. Doba byla tvrdá a tak na trh už příště nesměl. Měl jej zakázaný. Jeho bližní se chopil příležitosti a nakoupil mu na trhu to, co potřeboval. K ceně trhu si samozřejmě přidal nemalou provizi pro sebe. Zloděj se tak stal jeho zákazníkem - tím, kdo má zakázáno nakupovat přímo na trhu a musí využívat služeb překupníka. Rozumíte, zákazníci?
Těším se na vaše slova a reakce (nejlépe slovní) k této rubrice, kterou bych chtěl věnovat slovům. Jsou úžasná, když je uchopíte a začnete poznávat. Na závěr přidávám jedno, které jsem poznal docela nedávno. Patník. Taková ta plastová věc u silnice. S bílou či červenou reflexní nálepkou, mezi které se snažíme trefovat při noční jízdě. Pamatuju i ty ještě kamenné (pískovcové či co to bylo) na silnici do vesnice, kde bydlel dědeček. Původní patník také stával u cesty. Byla to podpěra pro "patu" těžkooděnce při nasedání na koně.
Příště tedy o povinnostech, kterým nepředchází vina a o dávkách, které dáváme sami sobě.
