Dva šátky tu chybí!

Vzpomínáte? Šátkování, to byl rituál. Totalitní režim nahnal děti, svěřené mu ke vzdělávání, do nějaké tělocvičny či velké haly v místní škole. Potom jim na ramena položil rudý šátek a pod krkem jim jej zavázal. Zavázal si je. Ještě dřív než stačily dospět a pobrat rozum.

Ačkoli se to tak dělá leckde dosud, na nějakou dobu nebylo o šátcích slyšet. Až v posledním týdnu se strhla lavina. Nějaká dvě děvčata se měla podřídit školnímu řádu a ve zdravotnické škole neměla nosit, mimo jiné, pokrývku hlavy. Jako všichni ostatní studenti. Zatím jim to neprošlo. To by nebylo až tak zajímavé, lidé jsou různí a mají různé libůstky.

Grády celá věc dostala ve chvíli, kdy se dívky zaštítily náboženstvím. Bylo to jako signál k akci. Strhla se nevídaná diskuze, občas i boj. Sluníčkoví lidé nezklamali a horlili jako vždy za právo kohokoli na cokoli. Protistrana kontrovala. Sociální sítě vřely...

Nějak mi v té aktuální diskuzi chybí dva šátky. Hidžáby - chcete-li. Ty povinné pokrývky hlavy, na znamení smlouvy s islamismem. Protože islám na ničem takovém netrvá a nevyžaduje to.

Ty hidžáby jsou z černé hrubé látky. Žádné hedvábí či podobná fajnovost. Víc vám neřeknu, viděl jsem je jen párkrát na fotografii a na videu. Jeden z nich nosí Hana H. a ten druhý Antonie Ch. Na tom posledním videu nevypadaly moc zdravě. Prosí o život. Nebo o slušnou smrt. Jsou na nedobrovolné návštěvě u bratrů ve víře těch dvou děvčat, která tu utrpěla trauma ze školního řádu.

Nějak mi v tom sluníčkovém počítání šátků chybí tyto dva. Až budou Hanka i Tonička zpět doma, u rodičů a sourozenců, u svých blízkých, pojďme se dál bavit o školních řádech.

Do té doby ne!