Poprvé jsem tu větu slyšel ve filmu Vlasy. "Coins, nickels, dollars?" Naposled včera. Nejprve u popelnic při vynášení smetí. Nějaká osoba, kontrolující obsah popelnice, chtěla půjčit. Natrvalo, jak to bývá. Případně by nepohrdla cigárkem. Potom se ozval Stát. S taktikou, která byla dobře vylíčena v současném dokumentárním trháku "Šmejdi".
Začalo to hned zrána. Reklama, skrytá do nenápadné zprávy programu ČT 24. Termín pro zakoupení státních dluhopisů byl zkrácen, objednat je lze nejpozději hned. Do oběda, tuším. Reklama - zpráva byla opakována celé dopoledne, několikrát za hodinu.
Kdo má aspoň trochu ponětí o obchodě a reklamě, ví, jak tyhle triky fungují. Spoustu z nich přinesl dr. Paul Joseph Goebbels a používají se dodnes. Nejprve je třeba vytvořit nedostatek či potřebu. Nepříjemný pocit, že o něco mohu přijít. Nebo se můžu cítit mizerně. Ostnatý drát v krku se žhaví, ostrý nástroj podobný fréze se prohání po mandlích! Vzzzzzrrrr!! Nemusí to tak být. Chcete naši minerálku či pastilky?
Takže... Chtěli jste zhodnotit svoje těžce nabyté úspory? My nemáme čas, zkracujeme termín. Můžete být šťastní a bohatí, ale jen teď hned! V poledne zavíráme krám. Nakupujte! Zítra už to nepůjde!
A tak se nakupovalo...
Koukal jsem na ten shon a čekal rozuzlení. Nedalo na sebe dlouho čekat. Neviditelná ruka trhu se stala viditelnou. Oponou, skrývající to tajemství, netrhnul čas, nýbrž Česká národní banka. Už ne ruka trhu, ale protéza regulace. Uměle snížila hodnotu české koruny. Všechny, co zakoupením dluhopisu půjčili státu, připravila o očekávaný zisk. Kdoví, jestli z toho nebude ztráta.
Potom sebou ona protéza trhu párkrát trhla, její prostředníček se napřímil a pěst strnula v dnes tolik oblíbeném gestu. Fakáč!
....
"Ale příště, fakticky už příště...." (Slávek Janoušek - Imaginární hospoda)
