Nejoblíbenější domácí zvíře vzrostlo během pandemie opět na popularitě. Osamělí lidé doslova vybrakovali útulky. Psi zachraňují životy v troskách, na letišti očichávají nebezpečné pašeráky. Jenže ne každý pes je "čumáček".
Jdu s dvouletým synem na procházku po úzké pěší stezce v Modřanech. Proti sobě vidíme vysokého psa, jak si to sebevědomým tempem štráduje k nám. V dlouhém závěsu za ním jeho postarší páníček. Nemá ho na vodítku. Já instinktivně beru syna do náručí. Chci předejít nějaké kontroverzní situaci. Pán začne pasivně agresivně volat, že se nemáme čeho bát. Ač se usmívá, jeho oči ne. Moji reakci vzal jako teatrální obranu potomka. Skoro jsem pána urazil.
"Ten nekouše! Já mám s naším pejskem čtrnáct let zkušeností, pane."
Tohle nebyl jorkšír nebo krysařík. Byl to velký pes, ale nepřehánějme, kavkazský pastevecký pes také ne.
"Já s Vaším psem zase čtrnáct vteřin, pane."
Moje poznámka může působit necitlivě. Je však pravdivá. Já za jeho psa garantovat nemohu. Nevím, jak je socializovaný. Nevím, jak reaguje na děti a říkat si může pán, co chce. Důvěřovat mu mohu, ale není to má povinnost.
Já vím, že řada z Vás považuje Vašeho psa za člena rodiny. Ale není to člen mé rodiny a proto se k němu chovám naprosto objektivně. Jako ke tvorovi, který je domestikovaná šelma s drápy, ostrými zuby a mozkem. Vrána, šimpanz, delfín, prase a další zvířata mohou dosahovat podobné inteligence. Taky nechodím ke každému koni a naplácám ho po krku jako v texaském filmu. Já jsem pro něj cizí tvor a možná i potenciálně dravec.
Prosím Vás pochopte, že jsou dokonce i lidi, kteří se psů bojí. Mají negativní zkušenost, která nespočívá jen se šlápnutím do hnědého.
To je také častý problém. Není rozdíl mezi tím, jestli to pejsek udělá na chodníku nebo v parku. Pokud to neuklidíte, tak se nedivte, že lítá tolik much.
Městská část na Praze 12 povolila za naším domem, aby vyrostlo celé nové sídliště plné obyvatel a opravdu velké množství z nich má pejska. Protože si oni pokrytecky odsouhlasili, že u jejich domu si s pejsky hrát nebudou, tak se všichni koncentrují na jediné zatravněné ploše, která je přímo před mojí brankou, kterou jdu ven z baráku. Většina lidí jsou slušní. Někdo uklízí, někdo neuklízí, taková česká klasika, znáte to. Najdou se však pobudové, kteří opilí po desáté večer s hlasitou hudbou přijdou pejska "venčit."
Takže asi takové potěšení mám z pejsků našich drahých sousedů. Nevím, kolik z nich je cvičených záchranářů, kolik jich dělá terapie, kolika slepcům pomohli přes přechod.
Je mi to líto, ale v Česku jsou i psi, kteří pochází z množíren a to nejlepší, co můžete udělat, je nekupovat je! A pak není potřeba ani zákon, ani jeho vymáhání. Problém množíren nejsou jen potrhlé staré babky s dvaceti hafany na dvorku. Jsou to ti, kteří si bišonka bez papíru za pár šupů jdou koupit.
PS: Moje rodina nikdy psa neměla. Chovali jsme křečky, králíky a soused měl moc milou čičinu. Můj syn také rád reaguje na kočky. Můj bratr chová koně. Moje žena měla akvarijní rybičky. Zvířata zbožňujeme. Bohužel, nejsme fanoušci každého pejska.
