Mýtus neutrality

Za poslední dobu jsem zaslechl mnoho argumentů, proč se nenechat zatahovat do cizích záležitostí. Jenže pak se může stát, že se cizí záležitosti začnou zajímat o nás…

Situaci dneška si představuji jako školní třídu, ve které je velký, silný šikanizátor nedbajíce nepsaným pořádkům. Má pohnutou minulost, ne zrovna fungující rodinu, ze které pramení jeho frustrace. Vybíjí si ji na spolužácích odlišující se vzhledem, původem nebo majetkovými poměry. Má svou menší partičku podporovatelů (aktivně nevybírající oběti) – spíše následující svého kápa, jenž oběť vybere za ně. Oni mu třeba tiše nebo nahlas fandí, podporují ho a oběti třeba drží ruce za zády, aby ji šikanizátor za ně odpravil. Jistě v tom lze spatřit snahu vyvarovat se případného statutu oběti. Také za ně šikanizátor dělá špinavou práci, pokud mají s napadeným nevyřízené účty.

Jenže když přiběhne dozor na dvorek, tak se rozprchnou a zůstane jen šikanizátor a oběť. Předvolání do ředitelny šikanizátorovi nečiní potíž. Stejně doma nedostane vyhubováno, matka jede v perníku, táta automaty po fotbalovém zápase okresního přeboru. Šikanizátor se bez svých podporovatelů cítí oslaben, ale jeho náturu to nezmění. Možná útoky zeslábnou nebo nabudou podoby pouhého škádlení nebo nadávek. Systematických útoků si nedovolí, protože na ně potřebuje dlouhodobě zajištěnou logistickou podporu.

Role oběti je jasná – ve třídě to může být zrzavá holka, kluk z bohaté nebo chudé rodiny, šprt nebo postižený, snědý, černý nebo moc bílý. Vysocí, štíhlí, tlustí, zakrslí, z rozvedené rodiny, křesťanské nebo muslimské víry. Nebo z vietnamské komunity, ukrajinští uprchlíci, děti ruských liberálních intelektuálů. Všechno slouží jako záminka, jakákoliv odchylka se dá šikanou ve škole ztrestat.

Nejhorší v celé záležitosti jsou ovšem ti, kteří o sobě prohlašují, že se jich to netýká. Buď nenaleznou odvahu se zastat, anebo dokonce pasivně sympatizují s šikanizátorem. Vždyť si to ta holka Lakatašovic zaslouží, vždyť ten Nguyen je jen kluk z večerky. Vždyť to jsou jen fakani, co na sobě nosí pankáčské hadry. Jo a tamhleta holka vzadu se všech straní, co si o sobě myslí? Že je lepší než my ostatní?

Když je oběť přeřazena na jinou školu, do jiné třídy (protože tak se to v českých školách dělá, potrestaná je oběť), tak si šikanizátor s dvojkou z chování vyhlédne nový objekt. Protože dvojka z chování je mu buřt. A z pasivně přihlížejících se stávají další nové oběti. My víme, jak to dopadá. Šikanizátor ví, že mu to do jisté míry projde, protože si oběť nepůjde stěžovat. Přece nechceš problémy, že ne? Oběti šikany dost často ani neví, že jsou vystaveny ponižujícímu jednání. Neuvědomují si, že přehlížením problému může násilí eskalovat z psychické do fyzické podoby.

Pedagogové vyhořelí z toho, že musí věčně napomínat děti, aby nevyrušovaly, nemají dost často ani ponětí o tom, co se děje. Někdy jim to je jedno, anebo dokonce šikaně napomáhají pomluvačným jednáním vůči menšinám. Mají nemístné průpovídky, schválně komolí jména spolužáků, vystavují je posměchu ústním zkoušením nebo nahlas čtením zachycených vzkazů na papírku. Tělocvikáři komentující nemožnost dívek cvičit nebo nucení trénovat polonahý, když si žák zapomene úbor. Tyto autority selhávají a tudíž šikanizátor ví, že oběť nebude mít zastání.

Pak ale zde jsou světlé výjimky s odvahou. Předstoupí před všechny a oběť zaštítí svým sebevědomým. Jenže to nemusí být pravidlo a jsou to výjimky. V tak primitivní atmosféře, jakým škola je, roli hrají i tělesné proporce. S odstupem času si to my dospělí neuvědomujeme, ale lidi menšího vzrůstu těžko nalézají dostatečné sebevědomí být hrází negativity.

Byl jsem svědkem toho, kdy si parta spolužaček vedla ve čtvrté třídě deník proti jiné spolužačce. Měly její fotky, popis toho, co dělá, jak se obléká. Byla to hotová StB složka a ty blbky se tím vychloubaly. Dopadlo to tak, že oběť přešla ze základní školy v Radotíně do Velké Chuchle. Nikdo se jí nezastal. Nikdo, ani kluci si to nechtěli, s těmito holkami, vedené jednou dominou, rozházet. Pak si začali dobírat i mě. To je mi ale náhoda, že?

Jenže jednání ze školy se přenáší i na pracoviště.

Byl jsem (opět) svědkem toho, jak si nadřízený na „team buildingu“ vzal na paškál slovenského kolegu maďarské národnosti. Nadával mu (po dvou pivech) před všemi do maďarských opic. Nikdo u stolu se ho nezastal. Nikdo se tomu chování nepostavil – možná ze zbabělosti, možná ze snahy dostat se na vyšší pozice držením se ve stínu mocného a neohroženého vedoucího. Já a moje kolegyně jsme se rozhodli toto jednání uvést na anonymní infolinku v rámci korporátu. Nikdo to v rámci firmy neřešil. Kolega k našemu zděšení to také nechtěl řešit, bál se, že to může být ještě horší a že nechce mít potíže. Pak si nadřízený začal brát do úst i mě. Opět, není to náhoda.

Nepřihlížejte bezpráví, snadno do něj sami zahučíte .

PS: S kolegyní jsme odešli. Po čase jsem si ji shodou okolností vzal a dnes s ní mám rodinu. Každý pracujeme v jiném prostředí a jsme spokojení.

PSS:

Historická vsuvka

Nedávno jsem sledoval válečný dokument o tzv. neutrálních zemích v období Druhé světové války. Jedním z příkladů bylo Salazarovo Portugalsko, které mělo dlouhodobě platnou smlouvu s Velkou Británií o přátelství a vzájemné podpoře. Autoritářský premiér se (na samotné doporučení Churchillovo) rozhodl nepřiklonit ani na jednu stranu konfliktu a oběma stranám dodával wolfram a to za přísných podmínek plných kvót. Stejně se nakonec Portugalsko rozhodlo pomoci Británii a poskytlo jako námořní základnu Azorské ostrovy v roce 1943. Portugalská neutralita nakonec měla i své opodstatnění, jakožto unikátního příkladu, kdyby slabě vyzbrojený spojenec nakonec nebyl Británii k velkému prospěchu. Jenže to je právě ono – je to nepřenositelný případ. Neopakovatelný a těžko uchopitelný v dnešním světě, kdy války probíhají jinými (ne zrovna konvenčními) způsoby.