Dvacet let stará vzpomínka na dnešek

Bezstarostný dvanáctiletý hoch z pražského předměstí se na koloběžce vrací z kroužku angličtiny a těší se na pravidelný úterní odpolední program v televizi. Jenže místo seriálu oblíbené žlutě ilustrované rodiny...

... se na obrazovkách objevují záběry komerčních letadel, jak naráží do budovy světového obchodního centra. Hoch se podiví a televizi vypne, protože je zklamaný, že nedávají milovaný seriál. Místo toho jde na počítač a zapíná hru. Sotva ale začne hrát, vžene se do obývacího pokoje matka a televizi znovu zapíná. Vyzve syna, ať se jde podívat, že to musí vidět taky. Ten zpočátku nechápe, o co jde a o jak závažná situace nastala. Ten den jsme se dívali na televizi dlouho do večera. Druhý den se na starém sídlišti na konečné zastávky autobusu 244 sešla obvyklá parta ze 7.A ve složení tohoto chlapce a dalších pěti kluků, kteří měli společnou cestu na základní školu v Radotíně. Horečně se debatovalo o včerejších událostech a kluci se předháněli, kdo co ví. Jenže hoch, který den před tím plánoval Simpsonovi a předčasně vypínal Age of Empires, zjistil, že téma je opravdu třaskavé. Ve škole se ten den začínalo minutou ticha, což ještě nikdy nezažil.

Tento příběh jsem převyprávěl na hodině dějepisu jedenáctého září 2006 na americké střední škole v Pensylvánii. Přesně pět let po té, co je onen hoch prožil. Tím hochem jsem byl pochopitelně já. Moje vyprávění přítomné studenty zaskočilo. V první řadě je překvapilo mé naprosto přesné svědectví, že se jednalo o úterý. V jejích očí jsem jako cizinec ale neobstál. Nevyprávěl jsem dojemný příběh, jak jsem ony události prožíval. Ano, zasáhly mě, ale nerozuměl jsem jim a především jsem z toho neměl rozum.

Je příznačné, že jsem na střední školu chodil právě v Pensylvánii a to ne zrovna proklatě daleko od míst, kam dopadl let 93, během kterého se cestující únoscům statečně vzepřeli.

Teprve ve Spojených státech jsem byl do událostí pěvně vtažen, přestože se odehrál pět let zpátky.

Přijde mi až neuvěřitelné, že tomu je již dvacet let. Během té doby se narodili děti, které až do nedávna zažili jen a misi na území Afghánistánu, ve kterém se skrýval bin-Ládin a jeho komplicové. Během této mise bohužel přišlo o život i čtrnáct českých vojáků. Těmto hrdinům patří čest a uznání za jejich službu.

11. září 2001 pro mě představuje podivné rozhraní v mém životě. O dětské ideály mě postupně připravily zprávy, které jsem musel chtě nechtě přijímat. V té době končilo mé dětství a nastupovalo bouřlivé období puberty. Dost často jsem se musel smířit s realitou, že padouši nebudou potrestáni. Zjistil jsem, že nepřijde strýček Skrblík, který to se synovci rozluští. Nepřijde Asterix a s pomocí kouzelného elixíru neodpálkuje zlosyny. Tintin zůstal jen v komiksu a další příběhy zůstaly na VHS kazetách, které pohltil prach času.

Mé dětství doslova skončilo na obrazovce televize ukazující záběry dvou letadel, které udeřily do těch vysokých mrakodrapů v dalekém New Yorku. Pět let poté jsem by na letišti ve Newarku odveden stranou, aby moje zavazadlo pracovníci otevřeli dokořán a ručně jej prohrabovali předmět po předmětu. Během té chvíle si jedna macatá paní prohlížela můj pas stránku po stránce a koukala se na mě úkosem. Byl jsem takto jediný, který byl odveden stranou, Na palubě letadla mířícím s přestupem do State College jsem totiž byl jediným cizincem.

Již dávno jsem nebyl dítě, ale dospělý také ještě ne.

Můj syn se o tom bude učit v hodinách dějepisu. Bude se učit jména jako bin-Ládin, Giuliani nebo Bush. Bude se mě ptát, co jsem 11. září dělal.

Bude zajímavé mu vyprávět o světě, který především nastal poté. O svět, který se změnil k nepoznání.