„Nutná účast na srazu Romů v Rokycanech“, uvedl, když žádal o opušťák. K posádce se vrátil s jednodenním zpožděním a téměř ukousnutým uchem, prý výsledk nedorozumění s manželkou. Hlavu měl ovázanou zářivě bílým fáčem. Rád vyprávěl. Každý večer po desáté, když jsme potmě vzpomínali na holky, dával do placu téměř neuvěřitelné historky ze svého života.
„Chlapi, toto mi nebudete věřit“, začínal vždycky, aby nás napnul.
:Bejci poslouchejte. Hrál jsem jednu letní sezonu ve Františkových Lázních s kapelou ve vinárně hotelu. Hotový ráj, chlapi! Hotový ráj“, dlouze zasnil se.
„No tak pokračuj, pokračuj!“ ozval se ze tmy zvědavý hlas.
A tak Tibor pokračoval: „V těch Lázních se léčí všechny ženský z celý republiky, co nemůžou přijít do jinýho stavu a mají od doktorů zakázáno říkat říkat ne. Chlapi, prisám vačku, já se po sezóně nemohl měsíc na babu ani podívat“.
Po dlouhé pauze pokračoval: „Vy bejci, ale poslouchejte! Měl jsem nacvičenou metodu, jak je balit. Při houslovém sólu jsem se vybrané favoritce díval vášnivě do očí a když zabrala, o přestávce jsem si domluvil to ostatní.“
„Doufám že mě nenecháte dlouho čekat,“ povídá jednoho večera krásná černovláska.
„Těším se na konec příběhu, který jste tak hezky začal. A její hlas zněl v molovém akordu tak vzrušivě hebce…
Do přední kapsičky saka mi elegantně zastrčila hotelovou účtenku a odkráčela vlníce krásnou prdelkou. Pánové, troch jsem se vylekal, ale když jsem na účtence našel napsané jen číslo pokoje, nemohl jsem se dočkat. Za dvacet korun jsem přesvědčil kapelníka, aby mne už nepotřeboval. Za dalších třicet osum korun jsem zakoupil v baru vychlazenou láhev bílého Muškátu a vyrazil na lov.
Stál jsem uprostřed druhého patra hotelu připraven splnit svou biologickou povinnost, jenže když jsem vzal za kliku pokoje číslo dvacet jedna, bylo zamčeno! Klepal jsem lehounce, žádná odezva. Konečně mně napadlo podívat se znovu na účtenku. No jasně dvacet sedum! Neklepu, ale pomalinku stlačím kliku dveří, otevřeno! Čeká mne, zajásal jsem. Pootevřenými dveřmi mne ovanula vůně parfému. Vkročil jsem do pokoje a potichu zavřel.
„Krásná černovlásko, kdepak vás mám“? šeptám do tmy. „Přinesl jsem občerstvení, nejdříve si dáme zahřívací kolečko - a potom se budou dít věci, které jste ještě nezažila,“ postavil jsem víno na podlahu. Oblečení ze mne spadlo vedle láhve. Nahý jsem usedl na okraj postele a počal hladit oblouk přikrývky, kde jsem tušil onen kouzelný zadeček. Srdce mi touhou bušilo až v krku. Když jsem se zorientoval, ponořil jsem nos do jejích vlasů.
„Hildo“? ozval se rozespalý hlas mé krasavice.
„To jsem já Tibor, tvůj Tiborek“ šeptám jí do ouška a lehce jsem jej skousl.
„Hildoo“? ozvalo se znovu.
„Máš asi špatné sny, však je rozeženem“, zašeptal jsem a horkými polibky jsem začal pokrýval bělostnou ručku, která se pomalounku vysouvala zpod pokrývky.
„Hildo“! křila do tmy ta má navoněná kopretinka. „Hildóóó!!!´“
„Trudy? Trudy!“ ozval se jiný ženský hlas a vzápětí mne oslepilo světlo. Pánové, já koukal jak vyvoraná myš z Trudy na Hildu, z Hyldy na Trudy, ale ani jedna nebyla podobná mé krásce.
„Hilféé, Hilfééé...!!!“ rozječely se jak sirény a oči jim lezly z důlků.
Volaly nějakýho Hilfa na pomoc. Už jsem neváhal. Bleskově jsem posbíral s podlahy oblečení, zakryl jím svou mužnou pýchu, jíž ještě nedošlo, že se nic dít nebude, a do druhé ruky jsem uchopil Muškát Otonel.
Ten se ještě může hodit! Mírně se ukláněje couval jsem ke dveřím. Jakmile jsem se octnul na chodbě, prchal jsem, co to dalo. Schody jsem bral po třech, okolo recepce jsem proletěl. Za mými zády se stále neslo: „Hilféééé! Hilfééé!“ Povídám: Gatě jsem navlékal až v parku. Chlapi, já vám vlezl do pokoje, kde spaly dvě, nejmíň osmdesát let starý Němky! Na co ty se v lázních léčily, ví jen Bůh.“
