Holubáři I.

S kamarádem Jirkou Levým chodíme do osmé třídy. Dnes jsme do školy nešli. Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm jimž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, všude klid. 

 S hekáním jsem vlezl pozpátku do otvoru a spouštěl se zvolna  asi asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu. 

 Nic, nakonec jsem se na věřím v pána Boha pustil. Dopadl jsem na podlahu bez úrazu a zjistil že otvor je v úrovni mé hlavy. Strop byl nízký, rozhlížel jsem se po malé místnost co mi světlo dopřálo a hledal dveře. Dveře nikde. Na pravé straně bylo několik schodů jež vedly ke stropu. 

    Vyšel jsem po nich a narazil hlavou do dřeva. Zatlačil jsem a stropní dveře jsem s námahou odklopil.  S úlevou jsem se zasmála. Můj dědeček na Šumavě měl podobné dveře v podlaze předsíně. Jimi se vcházelo do lochu, jak tomu říkal. Byla to studená místnost bez okna, na jedné straně byla kamenná vana do níž přetékala voda a na opačném odtékala.  Chodilo se tam pro vodu.     

Otvorem sjeli dvě školní tašky zbavené učiva a za nimi se spustil Jiří.   Rozhlédl se po malé místnosti a přesvědčivě prohlásil že toto muselo být  hrozné vězení. Já mu věřil. V místnosti nad "vězením" bylo na jedné straně úzké poměrně vysoké okno, zasklené barevnými skly a zvenčí vstupu bránila kolmá tyč.        

O patro výš bylo již okno velké a barevná sklíčka tvořily jakési svaté a šlo otevřít. Po krátké poradě jsme zhodnotili, že je to sice riskantní ale jediná cesta úniku.  Naše výprava do kostela a půdních prostor nebyla za účelem krádeže. Náš cíl byl čestnější. Rozhodli jsme se být chovatelé holubů. Levný způsob jak si holuby opatřit, byl prohledat holubí hnízda na půdě kostela. Těch tam bylo nepřeberně a stačilo jen vybrat zdatné mladé jedince. 

Půdní prostor kostela nám vyrazil dech. Velikostí se mohl rovnat s užšímu fotbalovým hřištěm. Tři  mohutné cihlové pyramidy na šířku a nejméně osm na délku. Na vrcholku každé byla velká břidlicová taška. Slezl jsem s trámu dolů, po čtyřech se vyšplhal na vrcholek a opatrně odsunul  břidlici. S mrazením v zádech jsem nevěřícně hleděl do hloubky pode mnou, do prostor kostela, na lavice, oltář, kazatelnu a barevnou mozaiku podlahy.

   Když jsme se nabažili pohled do hlubin pod námi s  údivem a pocitem svatokrádeže jsme pozorovali mohutnou trámovou konstrukci střechy kostela. Náš průzkum ještě neskončil. Na oltářní straně byli  dvě mohutné kostelní věže. Každá z věží měla čtyři mohutné oplechované oblouky já se dokonce po jedné procházel. Jiří si netroufl.   

Spokojeni s průzkumem jsme se vydali zkoumat holubí hnízda. Nebylo to snadné jak jsme si  představovali, ale každý jsme nakonec měli čtyři holoubata a já navíc jedno mládě kavky. Sešli jsme do malé místnost odkud byl plánován sestup. Oknem jsme se dívali dolů, ale do zpěvu nám nebylo. Jiří byl o hlavu vyšší a tak se rozhodl zkusit štěstí on. Zvolna se spouštěl až dosáhl nohama úzké okno a rukou se mu podařilo chytit horní okraj mříže. Dobrý, nic těžkého vydechl si úlevou když stál bezpečně na parapetu okna.  Podal jsem mu tašky a zbylé dva metry na zem již byli pro něj úsměvné ve srovnání s první částí.   

  Já se s mrazením v zádech pustil rámu okna a  když jsem míjel železnou mříž,  tak jsem se chytil a lehce dopadl nohama na parapet. Odtud jsem ty dva metry již seskočil.  Nadšeni úspěšnou výpravou jsme se vydali k řece Ohří a prohlížejíc si roztomilý úlovek čekali až skončí vyučování. Hladoví jsme se vydali každý domu.