Pejsek

Tento příběh se skutečně udál. Byl jsem přímím účastníkem. Psal se rok 1973. V té době byl v Praze vydán zákon, že majitelé psů budou platit až 1000 Kč ročně za svého miláčka. U mnohých občanů, při rozhodování jak dál, zvítězily peníze. 

     V sobotu začínalo mezinárodní mistrovství ve skocích na lyžích. Na stadionu ve Svatém Petru týden před závody nebylo po sněhu téměř ani památky. Skokanský můstek pokrýval jen nepatrný poprašek. Organizátoři počali panikařit a nařídili sníh vyrobit.

    Týden před závody byl pro nás, tři zaměstnance stadionu, náročný. Obsluhovali jsme zařízení na výrobu sněhu. Kompresor pod vysokým tlakem dopravoval vodu k tryskám, které vytvářely jemnou vodní mlhu. Drobounké kapénky se zvolna snášely k zemi a převlékaly se v mrazivém vzduchu ve sněhové vločky. Vše pracovalo, pokud teplota vzduchu byla nejméně mínus tři stupně.

     Pracovali jsme proto pouze v noci. Od setmění do rozednění. Dvanáct hodin. Zařízení na výrobu sněhu byl jeden z prvních vynálezů, takže bylo i mnoho problémů. Potýkali jsme se s rozmrazovýním trysek, a když vše k naší radosti pracovalo, odmítl poslušnost kompresor.

     Bylo již k ránu. Ve světle silných reflektorů se snášel na rozjezdovou i dopadovou plochu můstku sníh. Byl jsem promrzlý. Šel jsem se ohřát a občerstvit kávou. Mé uši zaznamenaly neobyklý zvuk. Slabounké kňučení. Zůstal jsem stát. Tichem se ale neslo jen vzdálené klapání kompresoru a syčení trysek. Znovu jsem vykročil, přestože mé kroky po zmrzlém sněhu byly hlučné, zaslechl jsem podobný zvuk znovu.

     Vykročil jsem pomalu, směrem odkud slabý nářek přicházel. Reflektory osvětlovaly prostor stadionu dostatečně. Přesto jsem vyndal baterku a posvítil na nízkou dlouhou budovu, v které byly šatny pro závodníky. Otevíral jsem jedny dveře za druhými a kuželem světla baterky jsem pozorně propátral každou místnost.

      U posledních dveří jsem zaváhal. Suchý záchod. Používal se již jen mimořádně. Zevnitř se ozvalo slabounké kňourání. Pomalu jsem otevíral dveře a posvítil dovnitř.

K mému překvapení byl prostor prázdný. Když jsem ještě jednou baterkou propátal každý kout a rozhod se odejít, ozval se srdcervoucí nářek znovu. Vstoupil jsem dovnitř. Srdce mi tlouklo až v krku hrůznou představou. Odsunul jsem dřevěné víko které zakrývalo kulatý otvor.

      Tušíc nejhorší, posvítil jsem dolů. Zde hluboko na směsi papírů a lidských výkalů se v rohu krčil malý bílý pejsek. Návalem hořkosti a zhnusení jsem se sesunul podél stěny do dřepu. Lidé, já jsem se před tím malým tvorem za lidi strašně styděl.

      Když jsem se konečně vzpamatoval a zhodnotil situaci, bylo jasné, že sám tohle třesoucí se zvířátko z té hrozné díry nemohu vytáhnout. Nechal jsem rosvícenou baterku vedle otvoru aby ten malý dole vědě, že jej neopouštím. Netrvalo dlouho a všichni tří jsme se tísnili v malém porostoru. Jediná možnost jak pejskovi pomoci, byla do záchodu vlézt. Svlékl jsem teplý kabát, svetr a pomalu, až do podpaží jsem se zvolna spustil do otvoru. Zde mně chlapi uchopili za ruce a zvolna spouštěli.

      Přes ramena jsem měl potíže. Konečně jsem "s odřenýma ušima" dosáhl dna. Z díry mi koukaly jen vlasy. Podali mi rukavice a já jim v zápětí podal pejska.

      Přijdem pro tebe, vydrž." A já slyšel jen rychle se vzdalující kroky. Nesli pejska do tepla služební místnosti. Stál jsem v té smrduté díře a snažil jsem si nějak představit člověka který dokáže být tak krutý. Představoval jsem si jak zatloukám víko otvoru a nechávám jej týden v této studené, páchnou jámně.

     Mé vysvobození bylo obtížnější, ale nakonec se zdárně, až na mnohé odřeniny podařilo. Správce stadionu pejska adoptoval, a ten ještě mnoho let rozdával všem lidem v okolí radost svým skotačením.

                                                                                                                                            Josef Kouba